Ten náraz přišel naráz. Jako blesk z čistého nebe. Ale ono to nebe čisté nebylo. Zatahovalo se a už dlouho. Jenom jsem to nechtěla vidět.

•
Začalo to jako v pohádce. Narodilo se děťátko.
Rodiče se těšili, povídali si o tom, jak bude krásné, chytré, milé, hodné, šikovné. Jak dokáže všechno to, co oni nedokázali. Bude se dobře učit a vystuduje vysokou školu, možná bude lékařkou, malířkou nebo klavírní virtuoskou, třeba slavným fotbalistou nebo šachistou. Bude si rozumět se svými rodiči, všichni ji nebo ho budou mít rádi. Bude všechno, co oni být jen chtěli. Bude mít všechno, co oni neměli.
Narodilo se děvčátko a rodiče mu dali jméno Monika.
Nevěděla, kde se to ocitla, nevěděla, co tu má dělat, proč tu je. Nechtěla sem. Zase všechno znovu, zase ta tíha. Ale co, nadechla se, já to zvládnu. Jsem silná. Zvládnu to. Co? Nevěděla. Všechno zapomněla a nejen, že nevěděla, co zapomněla, ale nevěděla ani, že zapomněla.
Jen si moc přála, aby ji měli všichni rádi, aby byli všichni šťastni.
Ani moc nezlobila. Zato zlobily průdušky. Bronchitidy. Černý kašel.
Byla hodná. A smutná. Vážná, říkala maminka.

•
Narodila jsem se v srpnu. Jsem lvice, tak se s tím poperu. Prala jsem se, většinou s kluky z ulice, věčně odřený kolena. S holkama jsem si moc nerozuměla, hrála jsem vybíjenou a fotbal, byla jsem rychlá, mezi kluky jsem obstála. Často je strčila do kapsy. S tatínkem šachy, učil mě plavat, skákat do dálky. Školku jsem nenáviděla. A to jsem tam chodila jen na dopoledne, od čtyř let, tehdy to jinak ani nešlo, maminka byla koneckonců doma. Starší kluci se mi posmívali: Monika – motyka. Přeprali mě, bylo to na nic. Záchodky byly společný, páchlo to tam, nejvíc mi vadilo, že jsem se tam nemohla zavřít. Ten zápach jsem měla pořád v nose. Jen s odporem jsem jedla svačinu, kterou jsem si nosila z domu. A nesnášela jsem, když jsem musela dělat obrázky z mozaiky, z takových pitomých skleněných kuliček. A modelovat z upatlané pomíchané plastelíny. Vůbec si nepamatuji, že bychom si malovali, to jsem měla ráda. Učitelka se ani neusmála, pořád se jí na mně něco nezdálo. A nutila mě dělat kotrmelec, když jsem měla na hlavě kovové svorky – tak se tehdy sešívala rozbitá hlava. Jednou jsem na ulici děsně řvala, praštila jsem sebou o zem, kopala, tak moc jsem chtěla zůstat s maminkou doma. Musela jsem do školky. Maminka mně na ulici nařezala. Bylo to tak nespravedlivé! A tak potupné! Já přece chtěla být s ní!

•
Ve škole to bylo lepší. V první třídě jsme měli pana učitele. Byl prima, až na hodiny zpěvu. Hrál na housle, my stáli na stupínku a zpívali jeden po druhém. Postavil mě do druhé řady. Jednak jsem byla velká, největší ze třídy, to mě taky trápilo, pořád jsem vyčnívala, a pak - zařadil mě do „druhého hlasu“. Mě a ještě asi čtyři kluky. Vnímala jsem to jako ponížení, potupu. Věděla jsem, že to s mým zpěvem za moc nestojí. Už nikdy mě nikdo ve škole nedonutil, abych zpívala nahlas před celou třídou, dobrovolně jsem si nechala sázet pětky. Každoročně jedničky od shora dolů a dvojka ze zpěvu. Z milosti. Ve druhé třídě jsem začala chodit do klavíru. Rodiče měli radost. V šesté třídě vleklý zápal plic. Jezdila jsem s kluky v říjnu na gumovém kajaku. Ale jinak jsem byla hodná. Kreslila jsem, hrála na klavír, psala básničky, hodně četla. Rodiče uvažovali o konzervatoři. Naštěstí jsem si zavčas uvědomila, že nechci několik hodin denně cvičit etudy. A řekla to. Ale co teda chci? Talentové zkoušky na uměleckou průmyslovku jsem udělala, ale přijata nebyla.

•
Gymnázium. Najednou jsem nebyla nejlepší ve třídě! Rok trvalo, než jsem to vytáhla na nějaké čtvrté, páté místo. A těch, o jejichž náklonnost jsem stála, přibývalo. Spolužačky, profesoři.
Taneční a první láska. František. Taky hodný kluk – u nich doma Fana, ve škole Franta. Za pár měsíců řekne: „Radši už jdi domů, aby se vaši nezlobili!“
Léta to ve mně vězelo, ani jsem nevěděla proč. Má mě rád, nechce, abych měla problémy, tak co mně na tom tak vadí? Ten pocit si vybavím dodnes. Co asi. Zas mám být hodná. Jen žádný konflikt. Žádné ohrožení. Vždyť já se toho taky bála.
Puberta se nekonala, když nepočítám akné a neustále kritizované postávání u zrcadla.
Učila jsem se, chodila spořádaně na rande, běhala se psem. Občas ještě kreslila, na klavír už skoro nehrála. Zato psala. Básničky, povídky. Do šuplíku. A deník. A četla a četla.
Co po maturitě? Psychologie? Medicína? Moc biologie, fyziky. Psát! Co tak žurnalistiku? Ale to bych musela do Prahy. Od rodičů, od Františka. To by se jim asi nelíbilo. A mně? O tom jsem pro jistotu moc neuvažovala. Filosofická fakulta nevyšla. Rok v kanceláři v továrně, kde byl zaměstnaný tatínek. Po roce právnická fakulta. Z možností, které se nabízely, ta nejpřijatelnější. A pořád v koutku duše pocit, že to je vlastně jedno, že psát můžu kdekoli. A na přihlášce zdůvodnění – chci pomáhat spravedlnosti. Myslela jsem to upřímně. A byla jsem naivní. Co je to spravedlnost, o tom jsem neměla ani páru. A fakulta mně v tom moc nepomohla.

•
A po světě celou tu dobu chodila Rakovina. Zlá, ošklivá, hrozivá. Chodila mezi lidmi, všichni se před ní třásli strachy a zavírali oči. Jen ať nepotká mě!
Monika se s ní poprvé potkala ve svých dvaceti letech. Ne přímo, zprostředkovala to její teta, tatínkova mladší sestra. Ta už v té době s Rakovinou žila pěkných pár let. Napřed jí dala svůj prs a postupně celé tělo. V červenci 1972 z ní zbyl uzlíček bolesti a metastáz. Než se Monika vrátila s Františkem a jeho rodiči od moře, bylo po pohřbu. A Rakovina tam stála, dívala se na Moniku a už věděla.
Zato Monika ani netušila. Dál se snažila nikoho nezklamat.

•
Otěhotněla jsem v prvním ročníku. Co teď? Byla jsem vyděšená.
„Vezmeme se,“ řekl Franta. „Ale jestli nechceš, jestli nechceš teď dítě, pochopím to. Já bych ho chtěl, ale bude to přece jenom víc na tobě, rozhodnou se musíš ty.“
„Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá,“ řekla maminka.
„Vdávat se kvůli tomu nemusíš, pomůžeme ti,“ řekl tatínek.
Já neříkala nic.
Řada proplakaných nocí, hodiny v horké vaně. To jsem nikdy nikomu nepřiznala. Rozhodnout se musím sama. Rozhodla jsem se. Misku vah na straně pro dítě převážila představa interrupční komise.
Den před svatbou zkouška ze sociologie, nervy nadranc.
Chtěli jsme malou svatbu, jen rodiče, svědky. Rodina mého budoucího manžela rozhodla jinak.
„Neplač,“ říkala mi maminka. „Budeš mít uplakané miminko.“

•
Monika s Františkem se vzali. Narodila se jim dcera. Bydleli u rodičů, rodiče pomáhali, babička s dědou taky pomáhali. Dostudovali. František opravoval starý dům, který jim koupili rodiče, když bylo potřeba, stála Monika u míchačky, podávala cihly. Starala se o malou Katku, pak se starala její maminka a Monika chodila do práce. František pracoval dnem i nocí, za dva roky bydleli. Neměli peníze, zato dluhy ano.
Narodila se druhá dcera. A František začal jezdit na dlouhé zahraniční služební cesty. Týdny i měsíce nebyl doma. Bylo jí smutno, ale měla pocit, že kdyby mu bránila, byl by nespokojený a to nechtěla. Pracovala v zaměstnání, na zahradě, na obci v komisi pro ochranu veřejného pořádku, starala se o děti, vařila, pekla, uklízela, šila, pletla. Byla moc šikovná. Františkova maminka říkala: „Ty tak všechno zvládáš!“ Byla to pochvala nebo ne? Nevěděla, proč ji to dráždí. Ale zvládala dál. Byla maminka i tatínek. I to zvládala. Nebo si to jenom myslela? Nepřemýšlela o tom, na to neměla čas.
Splatili půjčky, ušetřili na auto. Taky na televizi, nový fotoaparát a kameru. Měli se pořád rádi, ale moc spolu nebyli. Vlastně spolu nežili.
Nabídli jí vedoucí místo. Přijala. Oddělení se rozrůstalo, práce ji bavila. Kolikrát, když usínala se sbírkou zákonů v ruce, si říkala, to by nešlo, kdyby byl František doma. Práce ji naplňovala. Postavení uspokojovalo. Plat rostl, prestiž a děti taky. Byla skutečně tak důležitá? Tu otázku si nikdy nepoložila, ale taky si nikdy nedovolila vyležet žádné nachlazení, chřipku, nic. Firma by bez ní nebyla. Nebo ona bez firmy?
František dál jezdil po světě. První dcera se vdala, postavíme jí dům. Nám rodiče taky pomohli.
První vnuk. Ondra.
Začaly ji trápit bolesti v zádech. Cvičení, rehabilitace, léky. Na rentgenovém snímku si paní doktorka všimla skvrny v ledvině. Nádor? Poprvé pocítila strach. Ledvinový kámen? Naštěstí to druhé.
Na urologii:
„Žádný problém, paní doktorko. Za dva dny jste doma, kámen rozbijeme. Ani to neucítíte.“
Cítila, setsakra cítila. Ale vydržela. S úsměvem. Ten ji ovšem brzy přešel. V noci ledvinová kolika. Šílenství. Okamžitě na operační sál, narkóza. Týden pracovní neschopnosti.
Zaměstnání, práce, práce, práce. Vzdělávat se, nové a nové přepisy, právní i firemní. A o všem si ovšem udržet přehled, nezůstat pozadu, porady, odborná literatura, angličtina, semináře.
A samozřejmě taky dobře vypadat, občas do divadla, do společnosti, rodiče, dcery, vnuk. Všechno zorganizovat, rozhodnout, zařídit, zaplatit, vyřešit, poradit a vůbec nejraději udělat sama, protože jen tak samozřejmě nejlépe, nejrychleji, nejšikovněji. Všechno zvládnout. Být perfektní, být dokonalá. Dokonalá žena.

•
Bulka v prsu. Co to je? Znepokojení, strach, který si nechci připustit. Teta Marta! To nic nebude. Nějaká zduřená uzlinka nebo cysta, určitě to zmizí. Nemizí. Hledám podporu u kamarádky, lékařky. Snaží se mě uklidnit.
„Prosím tě, to nic nebude, no tak někam běž, pro jistotu.“
Ještě pár týdnů čekám. Bulka nemizí, zdá se stejná, ale nemizí. Jsem čím dál nervóznější. Volám kamaráda, lékaře.
„Jasně, domluvím ti u nás vyšetření, jo, odborník, pan primář, můžeš se spolehnout.“
Pan primář je příjemný, vtipkuje.
„Prosím vás, rakovina, ve vašich prsou, kde by se tam vzala? Vždyť by se tam nevešla.“
Haha.
Palpační vyšetření. Uklidňující úsměv. Ultrazvuk.
„Buďte klidná, je to fibróza, sledujte to a přijďte se tak za tři čtvrtě roku ukázat.“
Spadne mi ze srdce balvan. Ale bulka je tam dál. Nemyslím na ni. Uplyne půl roku, tři čtvrtě. Bulka je tam. Stejná? Nejsem si jistá. A znovu strach. Nepanikař, přemlouvám se, o nic nejde. Strašně se mi nechce na kontrolu. Že strkám hlavu do písku? No jo, ale vždyť je to jen fibróza, to nic není. Odkládám to, uplynou další dva měsíce.
Poštou dojde pozvánka na preventivní mamografické vyšetření. Objednávám se. Je konec ledna 1999.
V únoru jdu na mamograf. Paní doktorce se snímek očividně nezamlouvá.
„Nechci vás vyděsit, ale pravé prso se mi vůbec nelíbí. Napíši vám doporučení do mamární komise, na příští týden.“
„To tak spěchá?“
„Podívejte se, s jistotou nemohu nic tvrdit, ale ze zkušenosti mohu říct, že je velmi pravděpodobné…“
Slyším slova, pohybuje rty. Co to říká? Slušně poděkuji, cítím na tváři úsměv. A v sobě divný klid. S papírem v ruce stojím na parkovišti. Co teď? Co bude dál? Mám rakovinu. To není panika, to je jistota. Vím to. Nasedám do auta. Co teď? Začínají se mi třást ruce. Klid. Kam teď? Do kanceláře? To ne. Domů? Tam nikdo není. František je v Itálii, holky ve škole, v práci. S někým mluvit. O tři ulice dál bydlí Františkovi rodiče. Jedu tam. Zdvořilostní návštěva, je to ještě horší. Připadám si jako loutka, usmívám se, něco povídám. Po půlhodině se zvedám, jo, už musím jet. Jedu domů. Byt je jako klec. Chodím ode zdi ke zdi. Nemám stání. Nevydržím sedět. Večer přijedou holky. Mám strach jim to říct. Nechci je vyděsit. Mlčím. Asi na mě není nic znát.

•
Mamární komise. Čtvrtek 14.00. Přijdu téměř přesně. Ještě netuším, jak to chodí. Že časovka nic neznamená. Plná čekárna. Nikdo nemluví, ženy všeho věku, ponořené do sebe, smutné a vyděšené oči. U dveří stojí taková mladá, tak kolem třiceti, ruku na šátku, šátek na hlavě. Ach Bože! Na řadu přijdu jako poslední. Jsou skoro tři hodiny. Pozdravím, je tam plno lidí, snad osm, samí muži. Někteří odpoví, tak na půl pusy, jeden přes rameno utrousí:
„Posaďte se.“
Prohlížejí snímek.
„Odložte si! Ruce si dejte v bok, tak, a nahoru…“
Zkušené prsty mi prohmatávají prsa.
„Pane kolego, tady, sáhněte si, tady.“
Padají slova jako vyříznout, odstranit, kvadrant, stačil by jeden, vzít dva, uvidíme…
„Oblečte se, prosím.“
To se mi snad zdá!? Připadám si jako kus hovězího. Deset deka, dvacet deka.
„Takže, paní doktorko, píchneme vás takovou tlustou jehlou, odebereme vzorek tkáně. Přijdete příští středu. Na shledanou.“
Mluví se mnou fakt jak s hovězím. Asi tak i vypadám. Nezmůžu se na slovo.
Stojím na chodbě a opírám se o stěnu. Mám pocit, že s ní splývám. Připadám si stejně studená a bílá. A mám strach odlepit se od ní. Strach, že se mi podlomí nohy, že neudělám ani krok. Ale samozřejmě, že udělám. Dokonce se usměji na sestřičku, která vykoukne ze dveří, jestli ještě někdo nečeká a zkoumavě se na mě zadívá. Z nemocnice vyjdu jako automat. Nemocnice U sv. Anny. Svatá Anna, chladno z rána. Je březnové odpoledne, svítí slunko, moc to nevnímám, je mi zima, jdu pomalu k autu a vytahuji z kapsy mobil. Nejsem schopná řídit. Volám kolegu. Asi mám děsný hlas. Na nic se nevyptává, jasně, zavezu tě domů, hned jsem tam. Nasedám do auta.
„Co se děje?“
„Mám rakovinu. Jdu na operaci.“
Nadechne se a pak zas vydechne. Mlčí. Jsem vděčná, že nevede žádný jalový řeči.
„Kdybys cokoli potřebovala, řekni.“
„Jasně. Dík.“
Jsem doma. Už zase ode zdi ke zdi. Jako v kleci. Nevydržím v klidu. Přicházejí holky. Bojím se jim to říct. Jedna porodní asistentka, druhá studentka medicíny. Už je to venku. Pláču, nemůžu to ovládnout. Snaží se mě utěšit. Žádám je, aby to zatím neříkaly babičce a dědovi, mým rodičům. Nechci jim přidělávat zbytečně starosti. Jo, dobrý, už zase jsem ta statečná holka. Jo, já vím, že to bude dobrý. Utírám slzy a usmívám se. A uklidňuji je:
„Bude to dobrý, já to zvládnu.“

•
V pátek přijede František. Jsou velikonoční svátky. Mám strach. Jak mu to řeknu. Nechci ho vyděsit. Bude se bát. Jak jen mu to řeknu. Přijíždí v noci. Má radost, že je doma, že mě vidí. Malému Ondrovi veze obrovské čokoládové vajíčko, mrzí ho, že se mu v autě částečně rozteklo, v Itálii bylo horko. To je tady taky, myslím si a mlčím. Plácáme hlouposti, smějeme se. Špatně spím. Jak mu to jen řeknu? V sobotu dopoledne už nevydržím. Něco řekne a mně začnou téct vodopády slz. Je vyděšený.
„Co je? Co se stalo? Proč pláčeš? To kvůli těm rozteklým vajíčkům? Neblázni, to přece nestojí za to.“
Hysterický smích.
„Vajíčko? Ne. Mám rakovinu.“
A je to venku. Ticho. Strašný ticho.
„Jak rakovinu?“
„No prostě rakovinu“.
„A co … a kdy… a kdo … a jak … a co ti teda řekli …“
A zase to ticho. A v očích má slzy a to já nemůžu snést. To ne. A tak zas utěšuji, to bude dobrý, vyoperuje se to a bude.
„Ne, ještě nevím kdy, jo, říkali punkce, ne, víc nevím, příští týden, snad.“
„Volala jsi Alešovi?“
Ne, Alešovi jsem zatím nevolala, jak mi tak asi pomůže, jo, zavolám.
A tak volám. Nejlepší kamarád, lékař, kapacita. Jen polkne. A hned přijede.
„Punkce? No, to bych neviděl… Zavolám klukům, poradíme se.“
Další spolužáci, lékaři, kapacity. Špičky ve svých oborech. Internista, chirurg, gynekolog. Skoro konferenční hovor. Rozhodnout se musím sama, ale po poradě radí přímo operaci. A doporučují jako chirurga MUDr. Pilku a domluví konzultaci s ním. František se ptá, jestli nechci ještě zkusit nějakého léčitele. Mám pocit, že se chytá každého stébla. Jakého léčitele? Ne, žádný léčitel, žádné zkoušení. Operace. Chci se toho zbavit. Rychle. Co nejdřív. Nesnesu to v sobě. Je to Vetřelec. Brrrr. Dívá se na mě. Mlčí.
V neděli jedeme všichni do zoo. Katka s rodinou, Kristina se svým přítelem, my dva. Je teplo, svítí slunce, pohoda. Zaháním všechny myšlenky. Nejsem schopna myslet na nic jiného. Nemyslet. Vítr mi čechrá vlasy, za chvíli je mít nebudu, vypadají… a budu tu vůbec příští Velikonoce?
V úterý František odjíždí. V očích smutek a strach. Usmívám se, neboj, to zvládnu, bude to dobrý. Jo, jasně, zavolám. A potom brečím a brečím.

•
MUDr. Pilka je starší pán, má vlídné oči. Pilka, moc vtipný. Sedím u něho v ordinaci, prohlíží si snímek a říká:
„Opravdu jistotu budeme mít až po operaci, ale z toho, co vidím, mohu říci téměř s jistotou, že se jedná o karcinom.“
Vysvětluje mi postup operace, ptá se, jestli si budu přát, aby mě operoval osobně. Probírá možnosti, estetické dopady. Mám pocit, že to je nepodstatné. Hlavně, ať je to pryč.
Navrhuje termín operace.
Následují předoperační vyšetření, domlouvám si nadstandard, chci být na pokoji sama. Beru si týden dovolené. Kupuji si nové pyžamo. Modrobílé proužky a na kapsičce malá žlutá kačenka.

•
Před operací se mnou mluví MUDr. Brabenec, onkolog, přichází MUDr. Pilka. Vysvětluje znovu průběh operace, vyjmou bulku, udělají „zmrzlák“ a podle výsledku budou pokračovat. Ptá se, zda bych souhlasila, v případě potřeby, s úplnou ablací prsu. Podotýká, že v případě malých prsou bývá úplná ablace z estetického hlediska někdy výhodnější, a to i s ohledem na možnost budoucí plastiky. Jistě, souhlasím, nechám to zcela na vašem rozhodnutí, pane doktore. Proč se proboha ptá? Já chci být zdravá, já chci žít, má-li to být za cenu prsu, tak ji zaplatím. Snad mi to v tu chvíli ani nedochází, jsem plná strachu a ani to si neuvědomuji. Podivný klid. Ovládám se, zvládám situaci, svůj strach? Vlastně ani nevím. Jsem v takovém zvláštním stavu. Jako kdyby se mě to netýkalo. Jakoby o mně beze mne. Otupělost?

•
Probouzím se z narkózy. Ještě moc nevnímám. Stojí u mě MUDr. Pilka. Usmívá se.
„Tak to máte za sebou, paní doktorko, a mám pro vás dobrou zprávu, nádor jsme odstranili důkladně a prs se přesto podařilo částečně zachovat. Z axily jsme vyjmuli několik uzlin, metastázy tam nebyly.“
Aspoň něco. Automaticky děkuji a taky se usmívám. Nebo si to aspoň myslím.
Ležím na pokoji, užívám homeopatika, aby se jizvy dobře hojily. A jizvy na prsu i v axile se hojí, všichni mě chválí, jak to zvládám, jsem úžasná jako vždycky.

•
MUDr. Brabenec je mým ošetřujícím lékařem. Probírá se mnou další postup. Chemoterapie, ozařování. Ptám se, jestli je možné léčbu absolvovat při zaměstnání. Říká, že to záleží na mně, pokud budu chtít, rozloží mi chemoterapii tak, abych ji mohla absolvovat vždycky v pátek. Abych se mohla přes víkend vzpamatovat. Chci.

•
Ještě povinně mamární komise. Svléct v kabině. Přes místnost s mamografem k místnosti, kde zasedá komise, polonahá, ke komisi už svlečená. Jděte dál. Pozdravím, pár jich odpoví, přejedou po mě pohledem, paní doktorka pár slovy řekne, o co jde. Jděte se obléct. Posaďte se. Komise rozhodla: Třikrát po třech týdnech chemoterapie plus ozařování. Dvacet pět dávek.

•
Při propouštění z nemocnice se ptám sestry:
„A co žehlit, můžu s tou rukou žehlit?“
Kouká na mě.
„Vy nemáte nikoho, kdo by vyžehlil?“

•
Ještě týden jsem na neschopence a pak se vracím do zaměstnání. Nejbližší kolegyně to vědí, kromě nich jen můj nadřízený. Nechci, aby to někdo věděl, nestojím o soucitné pohledy. Šéf je rád, že nezůstanu doma a vychází mi maximálně vstříc. Mám v podstatě volnou pracovní dobu, chodím do kanceláře ale pravidelně, většinou k osmé, kolem třetí končívám, pokud jsem unavená i dřív, kolegyně mi pomáhají. Jinak nikdo nic netuší.
Doma pomáhají obě dcery. Nemusím ani žehlit.

•
Začínám docházet na ozařování. Pět týdnů denně odbíhám z kanceláře. Pravá část hrudníku pomalovaná fixkou, aby mohli správně zaměřit.
„Nenoste podprsenku, jen volný bavlněný věci, pokud možno bílý. A buďte ráda, že nejste tlustá. A buďte vděčná za malý prsa.“
Proč, to pochopím, až se mi po pár dávkách začne loupat kůže kolem bradavky. A prvně v životě za své jedničky vděčná jsem. Odběry krve, markry naštěstí v pořádku. Kamarád shání Wobemugos v tabletách, švagr v injekcích. Zhoršuje se krevní obraz.
„Dejte si deci červeného denně,“ radí sestřička.

•
Kristina se mnou jede na první chemoterapii. Nejsem si jistá, jestli budu potom schopná řídit. Sedíme na chodbě, jsou tam ještě dva manželské páry. Koukám na ně a jsem na sebe pyšná, že to zvládám bez podpory manžela. František mě navštívil v nemocnici a je dál v Itálii. Jezdí domů jednou za tři týdny na víkend.
Na další dávky už jedu sama.
Snáším to celkem dobře. Nechutná mi moc jíst, trochu jsem zhubla. A jsem unavená. Už po dvou týdnech mi začínají padat vlasy. Po hrstech. Ráno se probudím a mám plný polštář. Kristina se mnou jede do města, koupím si plátěný klobouk a dvoje bavlněné batikované šaty. Sháníme paruku. Je horko, v obchodě téměř zkolabuji. Sedíme v kavárně na zahrádce, dávám si druhé presso, sypu do něj koňskou dávku cukru a Kristina mi masíruje ruce masážním krémem. Doma mi ojede celou hlavu strojkem. Ráno si nasadím klobouk a jedu poprosit svoji kadeřnici, aby mi pomohla vybrat paruku. Je nemocná. Věnuje se mi majitelka kadeřnictví, chvíli váhám, ale potom se jí svěřím. Velmi ochotně se mě ujímá, jdeme do obchodu s parukami, nic se nám nelíbí. Pak mě naloží do auta a veze k sobě domů. Nabízí mi paruku z přehlídky. Trochu ji upravuje. Mikádo, o něco málo tmavší, než byly moje vlasy. Sluší mi. Přeje mi brzké uzdravení. Že bude držet palce, má podobnou operaci taky za sebou, před rokem.
„My se z toho dostaneme, paní doktorko!“
O tom nepochybuji. Nechci pochybovat. Já to zvládnu.
Doma se v paruce líbím. V zaměstnání taky. Kolega u výtahu:
„Ty jo! Tobě to sluší! Nemáš novýho chlapa?“
To víš, že mám. Hahaha.
Kristina mi barví a maluje velký hedvábný šátek na turban.

•
V neděli odpoledne sedím v obýváku, čtu si, venku je vedro. František je doma, dělá něco na zahradě. Najednou si uvědomím, je to jako přímý zásah, že dřív bych nikdy nedokázala takhle si v pohodě číst, zatímco on by něco dělal. V takových situacích jsem mu šla pomáhat nebo jsem něco dělala doma nebo - a to se v tu chvíli stydím přiznat i sama sobě - jsem si četla tak, aby to neviděl. A když náhodou přišel, tak jsem knížku či časopis bleskem schovala a dělala, že něco dělám. Jako malá holka! Jako když jsem chodila do školy a pod fyzikou měla schovanou detektivku.
Bože, to jsem musela dostat rakovinu, abych si mohla v neděli odpoledne číst???

•
Končí ozařování, pak chemoterapie a léto pomalu taky. Jdu na kontrolu. Krev je v pořádku. MUDr. Brabenec říká, že po dohodě s primářkou radiologie doporučuje ozáření prsu na gammamedu, brachyterapii. Prs propíchnou jehličkami a ozáří zevnitř, aby se vyloučilo nebezpečí recidivy, vysvětluje. S ohledem na můj věk a tak. Na Tamoxifen jsem mladá. Věřím mu. Beru to tak, že je to potřeba. I když představa, že mi do té ubohé zbývající dolní poloviny a zjizvené horní poloviny budou bodat nějaké pitomé jehly, mě ani trochu netěší. Sestra na radiologii mně vysvětluje, že dojde k lokálnímu umrtvení, ptá se, jestli nejsem alergická na kodein.
„Ne, nejsem, vlastně nevím, nikdy mi ho nikdo nepíchal.“
„No, tak vám prs opíchají. Potom ho sevřou do takového můstku s jehlami. Ozáření netrvá dlouho, pět deset minut. Nebude to asi moc příjemný, ale nebolí to. Buďte klidná.“
Jasně, jsem klidná. Představit si to nedovedu. Naštěstí.
Na brachyterapii ovšem už moc klidná nejsem. Primářka tam není. Nějaký mladý doktor, už jsem ho viděla na radiologii, začne opichovat prs kodeinem. Občas zkouší píchat jehlou kolem. Pořád to bolí. Vidím, že mi nevěří. Další kodein. Pořád to bolí. Bolest je tupější, ale bolí. Říká, že už mi dal o polovinu víc kodeinu, než je běžné. Bolí to. Říká, že to už bude dobrý.
„Pane doktore, mně to bolí pořád. Moc.“
„To je v pořádku.“
Nevím, proč neuteču. Ležím na jakémsi stole, nade mnou se pohybuje rameno přístroje. A už vidím ten můstek. Je z průsvitné umělé hmoty. Jak do tohohle chtějí dostat mé ubohé zbytky prsu, to teda nevím. Pan doktor uchopí můstek, přitáhne ho ke mně a … Strašně zařvu. Tak už to vím! Takhle nějak musela účinkovat švédská bota. A já to mám na prsu!!!
„No, no, no, paní doktorko!“
Tečou mi slzy, snažím se nekřičet, koušu se do rtů a modlím se. Prosím, už dost, už nemůžu.
„Už to bude, vydržte.“
Nevím, jak dlouho to trvá. Je to celá věčnost.
„Tak a je to, teď už jenom vytáhneme jehly.“
Jenom! Další nápor bolesti. Jakoby každá z těch jehel měla na konci rybářský háček. Některé nejdou ven. Mám pocit, že je rvou i s kusy masa. Bože, za co? Konečně konec. Je mi strašně zle, brní mě celé ruce, ztrácím cit v obličeji, mobilizuji poslední síly.
„Pomozte mi, je mi zle, zkolabuji.“
„Ale, ale.“
Shovívavé poplácání po tváři. Ztrácím vědomí, propadám se do tmy a z dálky slyším:
„Kyslík, honem kyslík!“
Probírám se, na obličeji kyslíkovou masku, kolem zmatek. Otvírám oči.
„No konečně,“ vydechne někdo.
Měří mi tlak. Stojí nade mnou MUDr. Brabenec, odvážejí mě na stacionář, kde jsem dostávala chemoterapii. Leží tam dvě holohlavé ženy, červená tekutina jim stéká do žil. Pokládají mě na volnou postel. Sestra mi podává vodu.
„Už je to lepší?“
MUDr. Brabenec kroutí hlavou.
„To se nám ještě nestalo.“
Je mi naprosto jedno, co se jim stalo nebo nestalo. Mně se stalo! Chci pryč. Nikdo mě nezdržuje. Buď mě mají za hysterickou ženskou, nebo něco zbodali a mají špatné svědomí. Je mi to jedno. Vstávám. Volám Kristině, aby přijela. Netroufám si jet autem sama. Přišpendlit ty bastardy k jejich podělanýmu můstku! Ale vlastně se ani nevztekám. Nemám sílu či co.
Tentokrát svůj čerstvý zážitek oběma dcerám barvitě líčím. Druhý den přijde Katka a říká, že se v nemocnici kolegyně divila, proč jsem si nenechala dát narkózu. Proč? Protože mě to vůbec nenapadlo. Nikdo mi to nenabídl, neřekl, že je to možný. Já prostě vůbec netušila, do čeho jdu. A ani jsem o tom, upřímně řečeno, moc nepřemýšlela. Vlastně vůbec. Řekli mi, že je to pro mne dobré, že je to potřeba. Odmítnout? Jak bych mohla! Říct, že odmítnout jsem se neodvážila, by bylo silně přehnané. Mně taková možnost ani nenapadla!

•
Ve třetí třídě základní školy jsme měli paní učitelku Buchtovou. Byla to dáma a byla přísná. Moc jsem ji neprožívala a měla jsem dojem, že je to vzájemné. A jednou, seděla jsem v lavici s Lidkou a moc jsem stála o její přátelství, jsem strčila Maruně přes uličku do aktovky mokrý hadr či co. Byl to Lidčin nápad. Maruna žalovala paní učitelce a ta se mě pořád dokola ptala, proč jsem to udělala. A protože jsem byla hodné a pravdomluvné děvče, odpověděla jsem nakonec, že mně to řekla Lidka. A dodnes si pamatuji, jak pokořená jsem se cítila, když paní učitelka řekla:
„A kdyby ti Lidka řekla, abys skočila do záchodu, to bys taky skočila?“
Poselství této věty mi došlo až po mnoha a mnoha letech. Nedávno. Poté, co se mi ta scénka znovu a znovu vracela.

•
Je podzim, začíná padat listí a mně růst vlasy.
Začátkem září jsme všichni týden v Krkonoších. Vlastně bez Katky, je v osmém měsíci, raději zůstala doma. Pořád jsem unavená, ale snažím se chodit alespoň na lehčí túry. František by mě viděl raději víc odpočívat, cítím to, vidím jeho znepokojený pohled. Ale mě přece hned tak něco nepoloží!
Po návratu domů se cítím hůř. Špatně spím, přestávám menstruovat a začínají mě sužovat návaly horka. Je to pořád horší a horší. MUDr. Brabenec krčí rameny. Klimakterické potíže. Po chemoterapii. Hormonální přípravky jsou při mé diagnóze kontraindikovány. Spím v desetiminutových intervalech, návaly horka mě budí. Nepotím se, připadám si jako přetopený parní kotel, kotel před výbuchem. Začíná to nervozitou, ta se stupňuje, potom nastoupí horko a v momentě, kdy mám pocit, že užuž dojde k výbuchu, začne horkost ustupovat a pomalu přejde skoro do zimnice. Celé to trvá tak 15 až 20 minut, výjimečně déle. Nevydržím ležet, musím vstát, otevřít okno, dýchat, chodit. Pak na chvíli usnu a znovu. Ráno vstávám do práce a jsem unavená. Co unavená, udřená. Jako kdybych v noci složila dvacet metráků uhlí. A že vím, o čem mluvím. V prosinci začínám brát Lexaurin na uklidnění, pak Stilnox na spaní. Musím se vyspat. Musím do práce. Proč? Ta otázka mě nenapadne. Prostě musím, chodím. Začínají mě bolet záda. Je to horší a horší. Probírám situaci se svou gynekoložkou. Zvažuje možnost nasazení nového zahraničního léku. Doporučuje konzultaci s onkologem. Pan doktor je opatrný. Přece jenom se mu nebezpečí zdá pořád velké. Nicméně říká, že pokud chci, napíše mi ho. V malých dávkách by to snad šlo. Odmítám, nechci nic riskovat. Dál polykám Stilnox na spaní, Dorsiflex proti bolestem zad. Pořád chodím do práce. Pracuji s plným nasazením. Všechno jsem zvládla. A zvládám dál. V zaměstnání, doma, všude.

•
V říjnu důvod k velké radosti. Narodil se Martin. Katka měla těžký porod, ale oba jsou v pořádku.

•
Jaro 2000. Dcery i rodiče mi podle svých možností pomáhají, ale snažím se co nejvíc sama. Já to zvládnu.
Na každý třetí víkend přijíždí František. Co stačí udělat, udělá. Ale na úkor našeho společného času. Samozřejmě.
Je pátek, odpoledne se vracím z práce. Vystoupím z auta. Bolí mě záda, začínají brnět ruce i nohy, sotva se dovleču domů. Je u nás Aleš.
„Lehni si, podívám se na tebe.“
Přejíždí nade mnou rukou.
„Ty vypadáš! Do tohohle si netroufnu hrábnout. Zavolám Kateřině, aby tě upíchla přes víkend na lůžko na rehabilitaci. To je na infúzi.“
Odmítám. Slibuji, že budu v klidu a Kateřině, lékařce a kamarádce, zavolám v pondělí.
Začínám jezdit na ambulanci léčby bolesti. Infúze, Kateřina mi uvolňuje zablokovaná místa a pak domlouvá rehabilitaci v soukromém zdravotnickém zařízení.
Paní doktorka mě prohlédne, má spoustu otázek.
„Kolik hodin denně pracujete?“
„Nevím, jak kdy, tak devět deset…. No ano, někdy víc.“
„Sportujete?“
„Ani ne….“
„Jak obědváte?“
„No tak různě….“
„Dalamánek nad klávesnicí počítače, že? To znám. Tak aby bylo jasno, pokud chcete, abychom vám pomohli, změníte svůj denní režim, minimálně na oběd půjdete ven, optimální by bylo jít si třeba taky zaplavat….“
Blázní? Jít si v poledne zaplavat? No dobře, na oběd vypadnu ven a projdu se. Učí mě dýchat, chodím cvičit, na masáže. Učím se odpočívat, i když nepadám únavou. A na oběd ven z kanceláře. Aspoň občas. A pravidelně večer na procházky. Záda se zlepšují.

•
V létě dovolená v Itálii. Týden.

•
Ptám se na možnost lázeňského pobytu. MUDr. Brabenec ho doporučuje. V listopadu mě František veze do Luhačovic. Připlácím si na samostatný pokoj. Procedury, procházky, knížky. Jediná starost je přijít včas k jídlu, na cvičení, do bazénu. To je něco! Je krásný podzim, fotografuji, courám parkem. O víkendu přijíždí kamarádka, jdeme na celodenní výlet do okolí. Další víkend František. Užívám si to. Občas si chodím číst do kavárny nad kolonádou. Mají fantastické rakvičky se šlehačkou a vaječným koňakem.
Vedle penzionu, kde bydlím, je kosmetika. Objednávám se. Kosmetička mi nabízí lymfatickou masáž celého těla. Vynáší ji do nebes, ukazuje mi certifikát. Váhám, říkám, že jsem po onkologické operaci. Ujišťuje mě, že to je v pořádku, naopak. Nechávám se zlákat. Je to příjemné.
Vracím se domů odpočatá, v pohodě.

•
Týden před Vánocemi si nahmatám v operované pravé podpažní jamce uzlinku.
Nikomu o tom neřeknu. Dost na tom, že mám svátky zkažené sama. Po Novém roce jdu na pravidelnou kontrolu, tak uvidíme.

•
Leden 2001. Pan doktor, pokyvuje hlavou, dloubá mě v podpaží, pokyvuje, vyptává se.
„Kdy jste to zjistila? Změnilo se to?“
„Asi před třemi týdny, ne, je to stejný.“
„Hmm. Uděláme mamograf, ultrazvuk, objednáme do mamární komise….“

•
Za měsíc jdu na mamograf. Podezřelý nález v levém prsu! To snad ne! To je zlý sen! Bulka v axile na chvíli zapomenuta. Volám Kateřině do nemocnice.
„To nic nebude, nepanikař.“
„Jdi do prdele!“
Řvu do telefonu. Kde se to ve mně bere?
„Zas mám rakovinu, copak neslyšíš, co ti říkám, zítra jdu do mamární komise!!!! Druhý prs! Zase operace! Já se zblázním! Proč, sakra, proč?“
Mlčí.
Mamární komise. Svlečte se v kabině. Přes místnost s mamografem k místnosti, kde zasedá komise, polonahá. Jděte dál. Dobrý den. Kolují snímky. Někdo mluví. Ruce do pasu, nahoru, prsty na prsou, v podpaží. Běžte se obléknout. Posaďte se.
Pan doktor Pilka.
„Tak, paní doktorko, uzlinu z levého prsu odstraníme, no a když už vás budeme mít na stole, odoperujeme i tu uzlinku v axile.“
Pilka.
„V pátek se za mnou stavíte a dohodneme termín operace. Na shledanou.“
Útrpné pohledy sester.
V pátek se zastavím. Akceptuji navržený termín operace. Sestra mi dá žádanky na předoperační vyšetření.
Večer přijede František. Sedíme jako dvě hromádky neštěstí. Mlčíme. Není, co říct.
V sobotu volá Alešovi. Ten přijede.
„Zavolám Pilkovi…“
NE!! Mám pocit, že řvu. Ale ne, jen kroutím hlavou.
„Ne, prosím tě, nikam nevolej.“
Je ticho.

•
Najednou to vím. Žádná operace nebude, už se nenechám ořezávat. Dost. Stačilo. Tohle nikam nevede. Budou mě ořezávat, dokud bude co. Dost. Tohle není cesta. Musí být ještě jiná. JINÁ. Alternativní? Posledně František navrhoval léčitele. Nevím, nevím co, ale NĚCO být musí! JE.

•
„Nepůjdu na operaci.“
Koukají na mě dvoje oči. Čtyři otazníky. Manžel a nejlepší kamarád.
„Nenechám se už ořezávat, taky by ze mě nemuselo nic zůstat. Nevíš o někom?“
„Roman, zavolám Romanovi.“
Pan primář v okresním městě. Aleš o něm občas mluvil. S velkým respektem. Vnímala jsem ho jako člověka s určitými ne zcela běžnými schopnostmi, velkou intuicí minimálně. Nikdy jsem se Aleše přímo nezeptala, dělal s tím dost tajnosti. Jakože o takových věcech se moc nemluví.
Roman se zamyslel a doporučil návštěvu u své dobré přítelkyně. A že by to viděl na reiki. V životě jsem to slovo neslyšela. Aleš zřejmě ano, aspoň se tak tvářil. Vysvětlil mi, že se jedná o léčbu energií, ale že o tom moc neví a dal mi jméno a adresu.
Tak jsem poznala Zdenu.

•
Upracované ruce, ostrý nos a pronikavý pohled, laskavý hlas. Věk kolem pětašedesáti. Nechala mě povídat, občas položila otázku. Nabídla mi bylinkový čaj, na spaní poradila meduňku a třezalku a do toho pár švédských kapek. Ujistila mě, že bude všechno v pořádku. Na operaci že to nevidí, že není důvod. Že přizve ještě jednu kamarádku a energii mi budou dávat ve dvou, že jí potřebuji hodně. Cestou k tramvaji jsem se téměř vznášela. Plná naděje, důvěry a víry. Na reiki jsem jezdila denně po tři týdny. Uložily mě na masážní lehátko, zabalily do deky a hodinu a půl nade mnou stály a jejich lehce přiložené dlaně hřály, místy až pálily. Bylo to příjemné. Lepší než na kosmetice. Vždycky jsem se cítila odpočatá, klidnější, silnější. Pak jsme si daly šálek bylinkového čaje, ony se bavily o tom, jaké vidí barvy při reiki, o bylinách, o lunárním kalendáři, podle kterého dělaly řadu věcí, o léčení rukama, o lidech se jmény, která jsem nikdy neslyšela, o knihách, které jsem nikdy nečetla. O věcech, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení. Jakoby se přede mnou otevíral nový svět. Plný barev a vůní, tajemství a dobrodružství. Lákalo mě to, ale bylo to něco tak cizího a vzdáleného mému současnému uspěchanému a racionálnímu životu, ve kterém jsem měla všechno pod kontrolou (!!!), že jsem dlouho neměla odvahu se na něco zeptat. Jen jsem koukala, poslouchala a mlčela. Po třech týdnech, kdy se nebezpečně přiblížil termín operace, mi Zdena řekla, že můj stav zkonzultovala s Romanem (po telefonu, aniž mě kdy osobně viděl – to už jsem nestačila ani koukat) a shodli se, že to chce ještě alespoň dva týdny. Doporučila mi, abych termín odložila. V nemocnici jsem se vymluvila na virózu a pokračovala v návštěvách Zdeny. Vyprávěla o Nadě, která měla také po operaci prsu, chodila ke Zdeně na reiki, ale současně i na chemoterapii. Zdena líčila, jak každá další dávka chemoterapie Naďu vrátí zase o několik týdnů zpátky a taky jak ji deptá a bere energii rodinná situace, kterou není schopná řešit. Říkala smutně:
„Už jsem ji měla ve žluté a v zelené, a teď už je zase celá hnědá.“
Po dvou týdnech mi řekla, že jsem v pořádku a že operace není nutná. O ničem mě nepřesvědčovala. Doporučila mi eleuterokok na posílení imunity, dala ledvinový čaj. Při loučení jsem sebrala odvahu se zeptat, jestli se předávání reiki dá naučit. Dalo. Byla jsem Zdeně nesmírně vděčná a toužila jsem nějakým způsobem vrátit to, co pro mne udělala. Sama nic nechtěla. Řešila jsem to drobnými dárky, čaj, kávu, svíčky – těch měla velkou spotřebu. Chtěla jsem to vrátit tak, že pomůžu zase někomu jinému. Byla jsem nových zážitků, dojmů a zkušeností tak plná, že jsem o tom musela stále mluvit. S odstupem času se nad sebou usmívám a je mi jasné, že jsem tím svému okolí lezla na nervy. Ale spoustu lidí kolem sebe jsem svým nadšením strhla. Dcery, kamarádky, kolegyně. Kamarád měl v té době silné deprese, když jsem mu vyprávěla o svých zážitcích, stalo se mu něco podobného jako mně při první návštěvě u Zdeny – začal doufat a cítit se líp.

•
Na operaci jsem nešla. Za půl roku na kontrole konstatuje pan doktor nezměněný stav v axile.

•
Za dalších pár měsíců mamograf. V levém prsu žádný nález! Krev, sono, rentgen plic, scinti kostí. Všechno v pořádku.
„Co vaše potíže, myslím návaly?“
„Je to hodně lepší, dá se to.“
„Hmm. Užíváte něco?“
„Ne, vždyť jste mi přece nedoporučoval…“
„Něco zajímavého bych pro vás měl. Pracuji na jedné studii, kdybyste měla zájem, zařadil bych vás tam.“
„???“
„Zkouší se účinky nového zahraničního léku, hradila by to celé pojišťovna, nic by vás to nestálo.“
Slyším dobře? Lék, na který jsem se ho před dvěma lety ptala a který mi nedoporučoval?
„Děkuji, pane doktore, už nemám zájem.“
On teď zřejmě ano.

•
Noví lidé, nové knihy. Čtu všechno, co vyšlo od Richarda Bacha, fascinuje mě Paulo Coelho, James Redfield, José Silva, Marcela a Jan Paloučkovi. Nové knihy, noví známí, kamarádi, ale hlavně kamarádky. Nikdy předtím jsem neměla opravdové kamarádky. Asi jsem o ně ani nestála. Přitahoval mě vždycky mnohem víc racionální svět mužů. A teď tu byly, mohla jsem s nimi mluvit o tom, co mě trápí, o svém strachu, o svém zmatku, o svých pocitech.

•
V červnu jsem se seznámila s Lubou a Zuzkou. Mistr reiki a kartářka. Znala je Zdena.
„Nebude ti vadit, že je Luba mladý? Ani mu ještě nebude třicet, ale je to sluníčko“.
Ne, proč. Na Lubu jsem čekala na nádraží. Poznala jsem ho zdálky. Víkendový seminář, zasvěcení do reiki.
Novými přáteli jsem nadšená. Hodiny povídání se Zuzkou.
„Pomáhám lidem vymotat se z pavučin,“ říkala.
Zabývala se i numerologií, ale hlavně měla úžasnou intuici. Nepotřebovala vlastně ani „čísílka“, jak říkala, ani „obrázky“. Nový svět.
Malý svět, znali se s Romanem, se Zdenou. Kruhy se uzavírají. Pořád. Jenom to nevidíme.
Objevovala jsem další a další věci. Hlubinnou abreaktivní /regresní/ terapii, aurasommu, kineziologii.

•
Regresní terapii jsem zkusila jako klientka a tak mě fascinovala, že jsem jela v říjnu na seminář k Míle Lukášové. Druhý den se mi tam udělalo strašně zle. Míla se na mě podívala a řekla své kolegyni:
„Už je to tady, projdi s ní porod, prosím tě.“
Bylo mi tak zle, že jsem se ničemu nedivila. Kolegyně si dělala poznámky:
Už zase nějaká změna, já nechci, co mě tam zas čeká. - Chtěla bych mít něco jistého, klidného, chci mít pokoj. Žádnou změnu, kdo ví, co to zase bude, zase musím začínat od začátku, nechci pořád začínat, jsem z toho unavená, štve mě to. - Vím, že s tím nic nenadělám. Stejně vím, že to zvládnu. Tak jo. Jsem silná, hodně toho vydržím. Vím, že tam budu vyrůstat, vím, že budu sama. Jsem silnější než ta maminka, podržím ji. Tatínek mě bude mít rád. - Budu to já, kdo všechno vydrží a bude pomáhat těm ostatním. Ono to není zas tak těžký. Mám na to. Jako kdyby skončila doba, kdy se o mě starali ostatní. Teď už je to na mě. Já to zvládnu. Musí to jít. Nebude to jednoduché, ale já to zvládnu, vždyť jsem to tak chtěla.

•
Regresní terapií jsem se začala zabývat aktivně. Prvně jsem to vyzkoušela na kamarádkách a kamarádech, pak dokonce na dcerách. Začali chodit i první klienti, známí kamarádů a známí těch známých. V týdnu kancelář, domácnost, sobota nebo neděle regresní sezení. Techniku, kterou jsem se naučila, jsem začala pozvolna přizpůsobovat tomu, jak jsem to sama cítila. Bylo úžasné sledovat, jak mi před očima defilují modely chování a myšlení převlečené do kostýmů z jiných dob. Jak to, co nejsme schopni a hlavně ochotni vidět ve svém současném životě, najednou prožíváme někde jinde, v jiné době a jiné roli. Prostě v jiné hře s jinými kulisami, ale se stejným obsahem a často i se stejnými lidmi. Moje schopnosti vnímat jiné se prohlubovaly. A objevovala se postupně i schopnost vnímat sama sebe. I to bylo zpočátku v jakýchsi autoregresích, vizích a snech.
Každý příchozí mi nesl nějaké poselství, to bylo stále zřejmější. Postupně jsem viděla, že nikdo nepřichází náhodou, vždycky přišel někdo s problémem, který jsem řešila i já, případně, který se mi vzápětí poté otevřel. Často vzpomínám na první sezení s Martinou, to bylo později, někdy začátkem roku 2004. Roztroušená skleróza. Chodila jen s vypětím všech sil. Její téma, s nímž začala, bylo KŘIVDA. A vztah k otci:
Tatínek hází míčem, chci to zvládnout. - Rány, do hlavy, bolí to, strašně. Chce kluka, chce mě vychovat. – Hlava bolí, pocit, že jsem to nezvládla. – Už nemůžu.
Chci dokázat, že to zvládnu, tvrdší a tvrdší rány, do hlavy, snažím se, nezvládla jsem to, nejsem tak dobrá, zklamala jsem ho.
Nevadí mi ani tak ta bolest, ale to, že jsem neobstála, že jsem nebyla dost dobrá. – Chtěla jsem mu dokázat… – Chci, aby mě pochválil, ocenil, on nic. – Chtěla jsem něco dokazovat sobě. - Moje iniciativa. – Chci to dokazovat sama sobě, chci být dobrá, chci pochvalu. - To se mi nepovedlo.
Padám na zem, asi bych nemusela, padám proto, že je to jinak, než jsem chtěla, už je to stejně jedno, házet nechci, dělá to jen kvůli mně, to nechci, chci, aby on si chtěl házet se mnou. - Padám, nebude to, jak jsem chtěla, neobstála jsem, nezvládla jsem to.
Táta přitvrzuje, čeká, jak to zvládnu. – Nezvládám. - Překroutilo mi to prst, už sama nechci, tak raději padám. - Zahanbená, celý to spískám a pak …- Mám ráda, když mě někdo chválí, je to motivace. - Padám, tvářím se, že se mi něco stalo, abych připoutala pozornost, ať se aspoň zeptá, co mi je, když mě neocenil, aby aspoň přišel. – Nepřišel, řekl, že to nic není. – Chtěla jsem upoutat jeho pozornost, aby řekl, jak jsem dobrá, že zvládnu ty rány. - Je to tvrdý, máma říká, že jsem jen děcko, ať to nechá. - On říká, že to zvládnu. – Raději padám sama, vlastně už předem, pocit, že je táta zklamaný, i máma je zklamaná. - Chci tu tvrdost, abych mu dokázala, že se mu vyrovnám. – Cítím se uboze. – On je mi pořád dávaný za vzor, nechci ho zklamat, klesnu v jeho očích.
Tak to bylo silný kafe. Naprosto jsem nechápala. Já přece pocitem křivdy netrpím! A vztah s otcem naprosto v pohodě! Ta urputná snaha, aby ji ocenil, aby ho nezklamala! Proč to tu mám??? Byla jsem zmatená. U Martiny jsem problém vnímala naprosto jasně, ale vůbec jsem si v té chvíli neuvědomovala, že je to i můj problém. Akorát má jiné kulisy. Jinou podobu. Dlouho trvalo, než mně to došlo. A v tom to je. Že nevidíme. Nechceme vidět. Jsme slepí.

•

Je noc. Probudím se. Bolí mě hlava, Strašně. Pořád víc. Vzít si tabletku? Ne! Přijdu na to. Proč? Proč??? Je to k zešílení. A najednou jsem tam.
Francie? Středověk? Jsem mladá, krásná, dlouhé černé vlasy, bílá noční košile, na rukávech krajky. Mám strach. Zvenčí doléhá hluk pouličních bojů. Už jsou v domě. Mého milence zavraždí, mě vlečou ven. Je to konec. Vím to. Na to bych ani nemusela být vědma. Pomáhala jsem mu a jeho nepřátelé to vědí. Zneužila jsem daru, který jsem dostala. Nechala jsem se využívat. Aby mě miloval. A taky pýcha. Předchází pád.
Střih.
Ležím na ulici, ve tmě, v mokru, jakoby pod okapem, na sobě rozervané špinavé zakrvácené cáry, celá jsem od krve, rozbitý obličej. Všechno přehlušuje ta bolest. Vypálili mi do čela díru, třetí oko. Umírám. A moje poslední myšlenka je: „Bože, už ne, už nechci, nechci vidět! Už nikdy nechci vidět!“
Střih.
Jsem malá holčička. Schovávám se pod vozem, kolem plno křiku, maminka volá: „Utíkej!“ Utíkám, klopýtám, je tam keř, proč se neschovám? Jasně, jsem slepá, mám hnědobílé kostičkované šatičky a jsem slepá. Jezdci na koních, zasáhne mě šíp. Umírám.

•
Čtu, čtu, čtu. Neale Donald Walsch, Marta Foučková, Sogjal Rinpočhe, Shakti Gawain, M.Scott Peck.
Kolegyně mi půjčila útlou knížku, MUDr. Vladimír Vogeltanz: „Co s doktorem – Cesta etikoterapie“. Vyrazilo mi to dech. To je ono!!! Je, ale teď ještě ne.

•
Regresní terapií jsem se intenzivně zabývala skoro čtyři roky. Za mnoho jí vděčím. Poznala jsem nové lidi, získala nové přátele. A hlavně jsem se o sobě dověděla netušené věci.

•
V lednu 2003 mě navštívil Roman. Ptal se, jak se cítím, co kontroly v nemocnici. Během povídání mě příšerně rozbolela hlava, položil mi na ni ruce, bylo to horší a horší. K zbláznění. Najednou jsem měla pocit, že mi na ní vyrůstají boule, na vyholené hlavě.
„Kde jsi?“
Já nevím, v nějaké kobce. - Je mně hrozně zle, umírám. - Ale ta hlava pořád bolí. - Vidím to shora, je to pohřeb, davy lidí průvod. - Je to možný, že je to v Egyptě? Mám na hlavě takový to…, ležím na nějakým obrovským katafalku. – Táhnou to otroci, jsem mladá, otrávili mě. - Nevím proč.
„Odpusť jim, odpusť sobě. A popros je o odpuštění.“
„Co si mám odpouštět?“
„To, co jsi těm lidem způsobila. Pozvi je k sobě. Jsou tu?“
„Jo, je jich děsně moc, jako na nějakým obrovským stadionu.“
„Odpustili ti?“
„Já nevím!“
„No, jsou tam ještě?“
„Pomalu odcházejí. Ale jak mám odpustit sobě, když nevím, co? Musím to vědět.“
„To tě teda lituji.“
Hlava přestala bolet. Roman se na mě zamyšleně díval.
„Dám ti telefon na kamarádku. Měl by ti někdo pomoct. Dominika je vážně dobrá, regrese už nějakou dobu dělá a dobře. Domluv se s ní.“

•
Dominika byla ochotná. Ještě předtím mě poslala ke své kamarádce na automatické písmo. Kamarádka vzala do ruky tužku, chvíli to vypadalo, že jen tak čmárá, ale pak najednou psala – souvislý tok písmen, bez mezer. Teprve až skončila, rozsekala tu dlouhou nudli na slova. A poslední slova byla: „Strach z naplněného vztahu, nezasloužím si skutečnou lásku za to, co jsem udělala. Odmítám sama sebe. Toto je nejdůležitější, to právě teď potřebuješ zpracovat, odblokovat.“
Hmm.

•
Při sezení s Dominikou se ocitám znovu v Egyptě.
Jsem malá holka, tak tři roky, pěkný spratek. Dcera někoho vysoce postaveného. Hraji si se třemi lvíčaty na vyvýšeném místě, vede k němu asi deset schodů. Dole klečí se skloněnou hlavou moje chůva. Zřejmě se k ní chovám dost hnusně. Cítím moc, ale taky pýchu, povýšenost. Páni, to je Zdena!
Příběh se odvíjí dál a dál a nabývá rozměrů antické tragedie. Obrovská moc, síla, ale taky bezmoc, slabost, pýcha a pád, povýšenost i ponížení, manipulace, odmítnutí, snaha o přijetí, o zařazení se, touha dokázat sobě i jim, neochota přijmout jiný pohled na věc, křivda a pomsta, neomylnost, suverénnost, nejistota, strach, přetvářka, kompromisy, nadřazenost, odpovědnost, láska a nenávist, vina, smrt.
Panebože, tolik bolesti, tolik zoufalství, bezmoci. Rve mi to duši, srdce. Bože, prosím, pomoz nám! Save Our Souls!

•
Ale zpátky k té mocné - bezmocné, už ne mocné, prostě nemocné, prostě ke mně.
„Jak ty to máš teď s tím tvým mužským? Povídej.“
„Co já vím, tak, normálně.“
Pomalu se rozpovídám.
„Víš co, zavři zase oči a požádej ho, ať přijde.“
Zavírám oči.
Vnímám napětí, napětí mezi ním a mladší dcerou. Jako kdyby mě žádal, abych to urovnala, vyřešila. Mám zvláštní pocit. Je to odpor nebo vztek? Taky únava. Pořád to mám řešit za všechny, nevěšte se na mě, už nechci, nechci to pořád zvládat, dejte mi pokoj! Zapírám sama sebe, zrazuji sama sebe. - Buď mě bude mít rád takovou, jaká jsem nebo… Uražená. Pýcha, neochota, podívat se jinam.
Hmm. A jaká jsem? A nebo…? Nebo co? A kdo a co se na mě vlastně věší? A proč si to teda nechávám líbit? Nebo se mně to líbí? Že by záblesk jasného vědomí? Bohužel, zatím jenom záblesk. Pěkně se v tom patlám.

•
Několik dní poté jsem navštívila Zdenu. Dominiku znala taky, jak jinak. Začala jsem povídat o svých zážitcích v regresi, že jsem byla zpovykaná holka v Egyptě…
„Byla jsem tvoje chůva, že?“ přerušila mě Zdena.

•
I Dominika měla své problémy, taky se hrabala ven. Zůstaly jsme v kontaktu.

•
Z Martiny se stala kamarádka, navštěvujeme se dodnes a o tom, co nás trápí, s čím zápolíme, mluvíme otevřeně a bez promítání obrázků. Ne, nezlehčuji regresní terapii, je to úžasná metoda a mnoho mi dala. Jako klientce i jako průvodkyni regresí. Rakovina je ale těžký soupeř. Chci se uzdravit a začínám tušit, že žádný člověk ani žádná technika, to za mě neudělá. Začínám tušit, že proces uzdravování musí jít ruku v ruce s procesem sebepoznání.

•
V rámci manažerského vzdělávání jedu na sebepoznávací seminář. Po vyhodnocení výsledků testů následují individuální konzultace. Pan psycholog je překvapen mým zaměstnáním.
„Právnička?“
Kroutí hlavou. Podle výsledků by hádal spíš psycholožku, sociální pracovnici. Velká intuice, mimořádná obrazotvornost, stabilita, otevřenost. I změnám. Ale i problémy. S prací, to už vím. Ale s matkou?
„Nemohlo by to být spíš s rolí matky?“
„Jistě, mohlo, ale zamyslete se i nad svým vztahem k matce. Zřejmě jste velmi brzy, nezvykle brzy, převzala odpovědnost za své rodiče.“
„Mám problémy ve vztahu se starší dcerou.“
„To se nedivím. Dá se říct, že máte v rodičovské roli dvakrát tak dlouhou zkušenost. Musela by být velmi silná osobnost, aby si ve vztahu k vám svoji pozici uhájila.“
A s muži. Že by?

•
Ráno mezi sněním a bděním:
Nedovolila jsem své mamince být mou maminkou.
Já jsem si nedovolila mít maminku!

•
Návaly jsou mírnější, ale sužují mě pořád. Snažím se přijít na to, kdy se dostavují. Co návalu předcházelo?
Vzpomínám na automatické písmo. Na příčinu návalů jsem se také ptala. Jetoupozornovanizetvadusezhloubinenispokojenaaupozornujetenaoblastkdebysmelazacitspremenou. Viceprosazujcocitiscotvaintuicenapovida. Duseneninaplnenaajepresvedcenazenyniuzknaplnenijsizralaalzetohodosahnout.
Tomevaznetesialecomamtedadelat?
Tak jo. Postupně přicházím na to, že návaly provázejí snahu něco dopředu detailně naplánovat. Čím usilovněji, tím silněji. Pokouším se to nedělat. Jde to ztuha.
Přichází soused, podnikatel. Problémy se zákazníkem, dlouhodobě neplatí, rád by podal žalobu, neznáš nějakého advokáta? Jasně, znám, ale co to budeš dávat advokátovi, bude tě to zbytečně stát spoustu peněz, vždyť já ti to napíšu. No to budu rád. Bodejť by nebyl. A já mám nával a už vím proč. Mně se do toho přece vůbec nechce! A co víc, vyrobila jsem si problém. Přece si sousedovi neřeknu o peníze! A nebude to poprvé.
Vyhodnotím to jako úkol naučit se říkat NE.
V živé paměti mám situaci pár let před tím. Jiný soused, traktorista, má problémy v zaměstnání. Odchytí mě vždycky v zahradě a já s motykou v ruce dávám právní rady. Půl hodiny, pak hodinu. Pak výpověď, pak zpětvzetí výpovědi. To mu samozřejmě poradím, nabídnu, napíšu. Zadarmo. Ani se nezeptá, co za to. Možná poděkoval. O co taky jde? Sypu to přece jen tak z rukávu, pár vět, to nestojí ani za řeč. Ani mně to v tu chvíli nepřijde, možná mě to trošilinku zamrzí, ale pryč s tím, vždyť vážně o nic nejde, co bych neudělala pro svého bližního. Za měsíc s ním manžel domluví zorání zahrady. Jestli tam byl půl hodiny, tak je to moc. Manžel se samozřejmě zeptá, co za to. On si samozřejmě řekne. O stovku. Traktor státního statku, benzín státního statku.
Jindy přijde jiný pán. Moc ho neznám a navíc mi není dvakrát sympatický. První kolo s ním už mám za sebou. Před několika dny jsem mu udělila několik užitečných rad oknem. Poděkoval. Teď chce napsat vyjádření k žalobnímu návrhu. Ošívám se.
„Tak dobře, ale nebudu to dělat zadarmo, v advokátní kanceláři byste také platil. Řekněme tři stovky.“
Byli jste někdy v advokátní kanceláři?
„No…to…já …budu se muset zeptat manželky.“
Krčím rameny. Odkráčí. A už nikdy nepřijde. A přestane mě zdravit. A jeho žena taky.
Neudělala jsem chybu? Nepřehnala jsem to? Přece jenom jsem to mohla napsat jen tak. Nebo ne?

•
Návaly.

JE TI HORKO? KUP SI ZORKO! *
(* V dětství oblíbená průpovídka mého tatínka a prý kdysi reklamní slogan na cigarety.)

Úplně to vidím. Usazená v křesle, nohy na stole, vedle deci červeného, v pravé ruce nonšalantně zapálené Zorko. Pohoda. Smůla, nekouřím. Tak jenom to červené. Možná by stačily nohy na stole.

Telefonuje kamarádka.
„Nevím, co se děje, mám strach, pořádně nevím z čeho, asi jsem blázen, doktorka mi dala Lexaurin, nezabírá to, antidepresiva brát nechci, můžu se zastavit?“
Přijde a začne povídat. Začíná být posedlá utkvělou představou, že něco někde vybuchne, že to zabije její malé děti. Každý silnější zvuk ji vyleká. Domluvíme se na regresi.
V noci špatně spím, zmatené sny, polosny.
Mladá žena, snad ta kamarádka, má strach, pocit napětí. Strach narůstá. Klec. Zavřela se sama, ale myslí si, že její manžel otočil klíčem. Dlouho se tváří, že klec není. Pocit nesvobody sílí. Strach to říct, přiznat to. Strach vyjít ven. Napětí, hrozí výbuch, potlačený oheň. Je vyschlá, jako troud. Strach z výbuchu. Těhotenství, početí, jo, tehdy otočil tím klíčem. V pasti – odpovědnost, malé dítě. Pocit osamění. Hra na to, že všechno zvládá, všechno v pořádku, je to přece normální. Neudržitelný stav, úsilí, vyčerpání. Začarovaný kruh. Nutné sebrat odvahu a vykročit. Vidí to u manžela, u sebe ne. Strach, že ublížíme svým partnerům. Snaha skrývat se před nimi. Oni mají taky strach. My skrýváme svůj, aby ho oni neměli? Stejně to leze ven. Máme strach, co se stane, když se budeme chovat podle toho, co cítíme. Strach z rozpadu manželství. Udržet ho, udržet formu. Stravuje nás to. Sevřenost. Neproudí energie, neproudí voda – problémy s ledvinami. Promluvit. Rozproudit. Komunikace. Ať to stoji, co to stojí. Apokalypsa, projít ohněm. Nechat ho rozhořet, teprve pak může dojít k přeměně ve světlo. Dokud jen doutnám, kouřím, stravuji se ohněm uvnitř, vyhořívám – vyhořelá jako troud, vyschlá jako houžev, nějak se mi to plete, nemůžu vydávat světlo, napřed se musím rozhořet. Strach, že všechno zničím. Ohledy na ostatní – žádné ohledy k sobě. Co je pro ně lepší? Když se ničíme? Sebedestrukce. Všechno zvládneme, hra na racionalitu, strach je iracionální – potlačit! Hrozí výbuch – potlačit! K výbuchu dojde stejně. Destrukce. Zavčas.
Tak o kom to, do háje, bylo? O kamarádce nebo jen takový sen? Že by o mě? Nemůžu nechat padnout zdání „dokonalé manželky a matky“. Když to pustím, co zbude? Strach ze ztráty kontroly. Ale dělám to, co vlastně nechci. Snaha zachovat to, jak to je. Ale něco se děje. Strach. Pocit ohrožení. Tluče mi srdce. Splašeně. Jako ptáče v hrsti, jako chycené v kleci. Vím, že žádná klec fyzicky není, jasně. Jako zakletá, za-kle-tá v kle-ci… A klec může zrušit, otevřít, jen slovo – moje slovo, otevřenost, tím je potřeba začít, to je klíč. Strachy nestrachy.
Sedím v hrušce. Stačí zvednout ruce a prorazit slupku. Klovnout zevnitř do skořápky. Vyklubat se. On vidí tu skořápku zvenčí a má strach. Skořápky jsou normální a ona začíná najednou praskat. Já mám taky strach, ale současně jsem zvědavá, už vím, že já nejsem ta skořápka, ale žlutý kuře uvnitř. Spíš možná želvička, ty mají takový ty kožnatý vajíčka. Lidi se rodí jako vajíčka. Jo. Jako želvy, ve vajíčku, ve vaku. A jsou v něm, dokud se nevyklubou. Dokud nevylezou. A na rozdíl od želv v něm většinou prožijí celý život.
Ráno stojím pod sprchou a najednou si vzpomenu na želvičky. Ten pocit!? Mám radost! Dlouho jsem se tak necítila. Směji se, do toho přijde František Je překvapený, není divu, nevím, kdy jsem se naposledy nahlas smála, jestli vůbec kdy.
„Co je? Co se děje?“
„Nic, jenom že jsem želvička!“
„Cože?“
Zapomněl zavřít pusu. Chechtám se jako blázen, možná i jsem, chytnu ho kolem krku a přitisknu se k němu, nahá, mokrá, voda z nás crčí. Rozesměje se taky, napřed trochu rozpačitě, ale vím, že i on má radost. Ale ta želvička… Nemá to se mnou lehký.

•
Pravidelná kontrola v listopadu 2003. Palpačně uzlina v axile, stav setrvalý. Krev, sono břicha, mamograf, scinti kostí, rentgen plic – nikde nic.
Uzlina nemizí, neroste. Proč? O čem to je?

•
V zaměstnání další změny. Nové vedení, reorganizace, propouštění, stres. Permanentně. František pořád v Itálii.

•
Čtu další a další autory. Joseph Murphy, Don Miguel Ruiz, Louise L.Hay, Miroslav Hrabica, Dan Millman, C.G.Jung, Osho, Carol Bowmanová, Eduard a Míla Tomášovi, Mathias Wendel a Ute York, další a další…… A hlavně Thorwald Dethlefsen a Rűdiger Dahlke. Opět zcela fascinována myšlenkou, že nemoc má původ v psychice, v duši, že pouhé odstranění symptomů pomocí léků není vyléčení, že uzdravení těla musí předcházet uzdravení duše, že k uzdravení vlastně nemůže dojít, pokud není pochopen význam nemoci v životě člověka. Hltám všechno, co na tohle téma seženu. Znovu a znovu čtu pasáže týkající se rakoviny. Rűdiger Dahlke k rakovině prsu v knize „Nemoc jako řeč duše“ říká /cit/: „Když měkká tkáň mléčné žlázy na místě přirozeného bezpečí a slasti ztvrdne a stane se zhoubnou, jsou otevřena témata mateřství, slasti a partnerského vztahu a poskytují základ tomuto dramatu. Postihlo „to“ pacientku na nejcitlivějším místě, v blízkosti srdce, a ona si to nechává pro sebe, nikomu neprozradí, jak je zraněná a mrzutá, proto musí tělo ukázat, co se skutečně děje. Uvnitř její hrudi je peklo, v němž se zmítá srdce… Jakkoli zarmoucená nebo mrzutá je kvůli způsobenému ponížení či zranění, nevykřičí to ven, nýbrž má sklon k tomu, aby to ukrývala na prsou, kde se to může ztělesnit a změnit v rakovinu. To, co vypadá jako nesobecká zdrženlivost a někdy se vydává za porozumění a tak i špatně chápe, je spíše strach projevit se, stěžovat si, bojovat za vlastní zájmy. Výbuchu často brání i hrdost. Obětující se mateřskosti je egoismus obzvlášť vzdálený, a tak je vědomě potlačován… Není cílem dělat to, co je „správné“, „ dobré“ nebo „co se očekává“, nýbrž nalézt a prosazovat to, co je svérázné, individuální…Také láska nemá nic zjevně společného s tím, abychom byli ke všem laskaví…. Do života musí vstoupit životní obsah, který má co do činění hlavně se sebou samým a méně s ostatními…. Kdo nežije v souladu s vlastní cestou, žije v ohrožení…“
Něco chápu, něco ne, něco u sebe i vidím, ale většinou spíš u jiných.
Miroslav Hrabica ve své knize „Co nám tělo říká aneb po stopách nemocí“ píše u rakoviny prsů /cit/: „Taktéž snaha řešit životní problémy za své děti může být pro ženu zničující a zhoubná. Chyby druhých bere svou nadměrnou touhou pomoci na sebe a její prsa – symboly mateřství, jsou těžce zasažena. Někdy je potřebné nechat jít děti cestou, kterou chtějí kráčet. Vlastní poznání, byť sebebolestnější je nejcennější… Ta z vás, která nenajde soulad mezi duševním a tělesným, mívá v životě zasaženy symboly ženství…“
Kolegyně se stejnou diagnózou, tam je mi to naprosto jasný, ale u sebe pořád nechápu. Když mi líčí, jak doma musí mít vzorně uklizeno, jak to manžel kontroluje, jak mu denně chystá teplou večeři a před jeho příchodem stojí téměř v pozoru, jak myje okna dvakrát do měsíce, aby předešla jeho výmluvnému pohledu a větě – „Měla by se umýt okna, není přes ně vidět.“ Jak skáče kolem dospělých synů, jak jim podstrojuje. Jak ji to všechno deptá. A přitom má náročné zaměstnání, služební cesty, neustálé řešení konfliktních situací, stres.
Já jsem přece úplně jiná, můj život je jiný! Je?
Mě nic nedeptá, mrzutá se taky necítím, a že bych měla pocit, že se obětovávám? Cítím vůbec?

•
A stejně intenzívně čtu o všech dalších nemocech, které se v mé blízkosti vyskytují. Roztroušená skleróza, nachlazení, bolesti zad, krční páteře, zácpa, křečové žíly, migréna, anorexie, menstruační bolesti, klimakterické potíže, hemoroidy, zánět močových cest, opar.
S oparem mám taky zkušenost. Jednou večer, už jsme leželi, jsem Františka už zase krmila tím, na co jsem přišla. Líčila jsem barvitě, jak vidím lidi jako housenky bource morušového, pak kukly a potom ten krásný motýl. Sotva jsem to dopovídala, uvědomila jsem si, že cítím nepříjemné napětí v pravém koutku. Do háje! Klube se opar! A protože jsem si vyčetla, že to mohou být nepřiznané pocity odporu, hnusu, přemýšlela jsem nahlas, kde jsem ten pocit hnusu mohla potlačit.
„O čem jsem to mluvila?“
„No o těch motýlech. O kuklách…“
„Jo! To je ono!“
Bylo. Jak jsem tak barvitě líčila ty kukly, František řekl:
„Fuj, nech toho, to je hnusný“.
Taky mně to tak přišlo, ale řekla jsem:
„Hnusný? Proč? Ne, to je přece normální.“
No fuj! Tak jsem se hezky pokorně vrátila do toho pocitu, vybavila jsem si, co jsem o těch kuklách vlastně říkala, hnusem jsem se přímo otřepala. A výsledek? Svědění ve rtu bylo pryč, opar se nevylíhl. Náhoda? Možná.
Druhý den na procházce v polích, začal náš zlatý, hnusy milující retrívr požírat nějakou smrdutou mršinu. Zvedl se mi žaludek. Začala jsem ten pocit likvidovat a tu jsem si vzpomněla na kuklu. V tom momentě jsem dávila do příkopu. Opar z toho nebyl. Že by možná nebyl stejně? Možná.
Večer mi volala kamarádka:
„Prosím tě, mám oteklou celou pusu, opar jako prase, co s tím mám dělat? Nenapadá tě něco?“
„Co se stalo? “
Už to zná.
„To je právě to, já nevím, nic. Vlastně jo. Potkala jsem se odpoledne ve městě s bývalým přítelem. Docela jsme si popovídali, ale potom se na mě začal vrhat a chtěl mě líbat. Bylo mi to děsně nepříjemný, ale nechtěla jsem vzbuzovat pozornost a tak…“
„Tak si do toho pocitu vlez a uvidíš. “
Ráno telefon.
„Ty jo! Je to pryč! Pusa čistá! Ale to ti povím, bylo to pořádně hnusný, slizoun jeden!“
Dobrý, ne? Možná jsem prošla kuklou, abych pomohla ven kamarádce. Blbost? Náhoda? Všechno do sebe zapadá, učím se vnímat a myslet naprosto odlišně než dosud, vidět souvislosti mezi způsobem života, chováním, myšlením a nemocí. Pomalu začínám chápat, že nemoc je výrazem nebo spíš důsledkem nesouladu se sebou samým. Ale kdo jsem to já sama? Začínám mít podezření, že toho o sobě moc nevím, vlastně nic. Co všechno nechci vidět? Jaký je můj svět stínů? Co všechno je v něm? Že by zbrklost, která mě tak dráždí na kolegyni? Že by workoholismus, který mě rozčiluje u manžela? A že bych přece jenom přespříliš pečovala o své dospělé dcery??? Ale manželovi přece nijak nepodstrojuji, ani nestojím v pozoru… Ne? A co ctižádost nebo pýcha? A trpitelství, které tak nesnáším? No to snad ne! A co třeba agrese? A sex? Potlačení v těchto oblastech se prý stává spouštěcím mechanismem řady nemocí.

•
Jdu polní cestou a přemýšlím. Kdo vlastně jsem? Co je pod těmi všemi maskami? A je tam vůbec něco?
Najednou mám pocit, že jsem kaktus. Malý zelený kaktus, asi opuncie, tlustá, tmavě zelená slupka plná výstupků s ostny. Najednou začínám pukat. Jako zralý kaštan. Co je vevnitř? Nic. Vlastně ano, světlo. Měkký žlutý světlo. A já slyším: „Čeho se bojíš? Copak světlu může něco ublížit?“
Je mi tak lehce, krásně. Tancovala bych.

•
Mám navrhnout pět svých podřízených ze zbývajících dvanácti na propuštění. Koho? Zvažuji to ze všech stran, musím zachovat v co největší míře chod oddělení a ne všechny kolegyně jsou stejně výkonné, stejně rychlé, stejně důkladné. Ale taky, a možná ještě víc, zvažuji jejich osobní vlastnosti, možné reakce, jejich rodinné zázemí, finanční situaci. Známe se tolik let! A já mám vybrat, koho firma vyhodí. Je to těžké, nemohu se rozhodnout. Myslela jsem si, že nejhorší bylo to první rozhodování. Bylo, ale teď je jich pět. Onemocním, mám horečku, je mi mizerně, třepe mě zima. Musím jít na neschopenku, ležím už druhý den. Je úterý, ve čtvrtek musím poslat seznam. Je mi zle. Volám Romanovi.
„Rozsekni to, bude ti líp. A navrhni jich zrovna šest, jinak tě to čeká brzo znovu.“
Posílám pět jmen, ale šesté mám už taky vyjasněné. Horečka je pryč. To teda bylo, až jsem se z toho zpotila! V pátek volá nadřízená, chce ještě jedno jméno.
Co bude dál?

•
Napadá mě: Co takhle začít psát? Kdysi jsem byla přesvědčená, že by mi to šlo. Co tak popsat, co jsem za ty čtyři roky zažila? Srovnat si myšlenky?

•
Nebýt těch kontrol, teď už jen jednou ročně, a uzliny v axile, na rakovinu bych si ani nevzpomněla. Ale ona nezapomněla.
Na jaře 2004 mě MUDr. Brabenec poslal na vyšetření uzliny ultrazvukem. Šla jsem tam celkem v klidu. Vyšetřující lékař zcela nekompromisně doporučil vynětí. Nemá to tam co dělat! A zase to bylo tady. Znovu rozhodování. Co teď? Co mám dělat? Co udělám? Znovu strach. Co když…? Kartářka a kamarádka Zuzka krčí rameny.
„Nic to není, ale k operaci bych se klonila, tak na 60 %. Už jsi na sobě hodně zapracovala, ale ještě tam něco zbývá, potřebuješ to dotáhnout. Samotné ti to půjde těžko.“
„???“
„Jo, zvládneš to i bez toho, ale šlo by to rychleji. Tentokrát by sis to marodění už „užila“, zůstaneš v klidu, necháš o sebe pečovat, bude to znamenat velký posun.“
Hm.
Telefonát Romanovi. Dlouho váhá.
„Asi by bylo lepší, abys šla…“
„Ale proč? Proč zase do sebe nechat řezat? Co dělám špatně? Vždyť už přece vím, jak to funguje, tak proč, proboha, zase operace?“
„No, jistě, šlo by to i bez operace, ale budeš se v tom hodně motat, bude to těžký, takhle by to pro tebe bylo snazší…no, ale není to samozřejmě jediná cesta.“
Jasně. Jasně, že se musím rozhodnout sama. Co vlastně čekám??? Že někdo rozhodne za mě? Ale to už snad ne! Úplně cítím, jak moje podpažní jamka řve NE!!! Každá buňka to NE zoufale ječela do všech stran. Ale já jsem měla strach. A Zdena měla jenom smutné oči. Kroutila hlavou, na to, co mám dělat, jsem se jí zeptat neodvážila. Asi šest let přede mnou prodělala taky operaci – rakovina děložního čípku. Moc o tom nemluvila. Z nemocnice odešla po prvních dávkách chemoterapie. Z pokoje, kde se čekalo na smrt. Žádná z těch, které s ní tehdy sdílely nemocniční pokoj, už nežije. Odešla, protože ona žít chtěla. Podepsala revers. Vážila sotva čtyřicet kilo, manžel ji musel vynést do domu, ty čtyři schody by nezvládla. Doma se koupala v bylinkách, Roman posílal reiki. Po roce, když přišla do nemocnice na kontrolu, lékaři se svolávali.

•
Znovu mamární komise. Nic se za ty dva roky nezměnilo. Schůzka s operujícím lékařem, termín operace.
„V červnu? Pane doktore, jedu na dovolenou, nešlo by to později?“
„Jistě, chápu, myslím, že tady zas takové nebezpečí z prodlení nehrozí…tak kdy?“
„V září.“
„Ne, to je moc pozdě, to si na svědomí nevezmu.“
„Dobře, vezmu si to na svědomí já.“
No ne?! To jsem fakt řekla? Úplně jsem se lekla.
„Jak chcete, napíšu do karty, že pacientka si určí termín operace sama, souhlasíte?“
„Jistě, děkuji. Na shledanou.“
„Pěknou dovolenou!“
A je to. A je to!!! Díky za ty tři čtyři měsíce.

•
Zintenzívnila jsem svoje úsilí. Píšu si sny, občas zažívám jakési útržkovité vize. Snažím se pochopit a hlavně uvolnit vztahy k oběma dcerám.
František pořád v Itálii. Poprvé říkám nahlas, že bych chtěla, aby se vrátil domů. Aby si našel práci tady. Zaskočilo ho to. Dlouho jsem se k tomu odhodlávala, sem tam jsem naznačovala, ale měla jsem strach říct to přímo. Co když to udělá jen kvůli mně a potom tu bude nespokojený? To přece nechci, aby byl nespokojený. A co když budu nespokojená já? Co když budu protivná a budu si dávat vinu, že jsem to všechno spískala, když jsem mu řekla, že už nechci být sama. Strach, co bude, až se vrátí. Jestli jsem si příliš neodvykla. Jestli jsme si neodvykli. Začal o změně uvažovat, dokonce sondovat možnosti nového zaměstnání. Nevěří, že by v republice pro něho měl práci stávající zaměstnavatel.
A po dovolené se zase vrací do Itálie. Napřed si něco nového najde a potom tam skončí. Respektuji to, i když se mi to moc nelíbí a hlavně tomu nevěřím.

•
Stále silněji si uvědomuji, o co jsme byli naším způsobem života ochuzeni. O co byly ochuzeny naše dcery.
Jednou mi Katka vyčetla, že nám vadí, že její manžel nedokončil vysokou školu.
„Ano, vadí, měl by mnohem větší možnosti. I finančně byste na tom byli líp. Pochop, Franta celý život tvrdě pracuje nebo studuje.“
„Jo? A co jsme z toho měly my s Kristinou???“
Ztuhla jsem. Mám chuť říct, máš z toho například dům, ale mlčím, nejde mi to z pusy. Ale leží to ve mně, dotklo se mě to. Ano, vydělávali jsme dost peněz, nemuseli jsme se nijak omezovat, dcerám jsme umožnili vzdělání, zajistili bydlení. Ale žili jsme každý sám a holky vyrůstaly bez otce. Já byla takový hybrid - „otcomatka“. Když jsem to vyslovila nahlas, Františka se to dost dotklo. To přece není pravda, jezdil přece domů, snažil se maximálně pomáhat. Ano, o dovolené a tak jeden víkend v měsíci. Několik dní před jeho příjezdem jsme daly do pořádku zahradu. Ne že bych tam jinak nehrábla, ale když přijel, okamžitě se vrhl do práce a montérky sundal dvě hodiny před odjezdem. Aby mi pomohl. Tomu jsem se snažila předejít. Aby ty tři dny, co je doma, byly v pohodě. Byly. Abychom se trochu užili, byli spolu. Jenomže to nebyl normální život. To byly svátky, které nikdo nechtěl narušit, pokazit. To nebyla realita. Já si to uvědomovala, ale nechávala to tak a on žil zřejmě v pohodlné iluzi. Co je horší? Všechno je v pořádku, všude to klape, žádné problémy, všichni se máme rádi, usmíváme se na sebe a jsme hodní. Přivezl dárky, popracoval, zamával a odjel. Ano, chtěli jsme dcerám dát vzdělání a bydlení. Nám rodiče také tak pomohli. Tak to má přece být. Fajn, ale o co jsme je (a sebe) připravili? Na to jsem nechtěla myslet ani já.

•
Na operaci jsem nešla.

•
V září mi Dominika vyprávěla, jak jí moc pomohl jeden člověk.
„Ten chlapec to má fakt srovnaný. Ohledy moc nečekej, naservíruje ti to natvrdo, ale sedí to. Řekla bych, že by ti to mohlo vyhovovat. Dala jsem se díky jemu do kupy během roku.“
O jejích problémech jsem něco věděla. Taky žádná legrace.
Rozjela jsem se za ním. A poznala Roberta s Dášou a Jonášovu metodu. Nevím, jak moc mi pomohly ty kapky. Působily, to asi ano, ale určitě víc mi pomohlo vždycky těch pár vět, které Robert řekl. Při první návštěvě ze mě naprosto neplánovaně vypadlo trápení ve vztahu ke starší dceři.
„Prosím vás, kolik že je jí roků? Třicet?! Vy jste si nevšimla, že je dospělá? Má právo na svůj život. I na chyby, které udělá. Nemůžete ji chránit, navíc proti její vlastní vůli. Nemůžete jí mluvit do života.“
„Ale já už jí do ničeho nemluvím, ale souhlasit s tím přece nemůžu, když vidím, že… To mi přece nemůže být jedno!!“
„Ona má právo na svůj život, na svoje rozhodnutí. A vy, i když to nevyslovíte, k ní svoji negativní energii vysíláte. Tím tu zeď mezi vámi jen posilujete.“
„Tak co mám dělat? Mám o ni strach.“
„Promluvte si s ní o tom otevřeně, řekněte jí, čím se trápíte“.
„Ale to přece nejde!?“
Šlo to. Sbírala jsem odvahu několik dní.
„Ale mami, to je přece můj život, o tom si rozhodnu já.“
„No jo, ale já se na to nemůžu dívat.“
„A co mám dělat? To se máme odstěhovat na druhý konec republiky, abys to teda neviděla?“
Urazila jsem se. Poplakala jsem si. Ale jak dny plynuly, uražení mě opouštělo a mně se dýchalo volněji. Pomalu jsem se přestávala starat. Promluvila jsem si o tom i s Františkem. Dřív jsem se tomu bránila. Nebyl doma, proč mu přidělávat starosti? A taky by se na Katku mohl naštvat. Nebo na jejího manžela. Nebo vůbec. A já nechtěla, aby se naštval, aby byly konflikty. Já chtěla všechno hezké, bez problémů, bez konfliktů.
Nenaštval se. Jeho stanovisko mi pomohlo.

•
V noci před další návštěvou u Roberta sen:
Zachraňuji nějaké děti. Spíš mladé ženy. Zahalený v kápích, ostříhaný dohola. Jen jedna si nechává krásný černý dlouhý vlasy. Mám o ni strach. Přicházejí muži a sundávají všem dívkám kápě. Někoho hledají? Vybírají? To spíš. Ostříhaný hlavy. Hledají dál. Mám o ni strach, o tu krásnou, ne o sebe. Přicházejí i ke mně. Ukazuji jizvu, že jako nejsem mladá a krásná. Nepřesvědčuje je to.
Strach z mužů? Strach být ženou? Obrana, ochrana. Chránit ostatní. Ale je vůbec před čím?
Robertovi sen vyprávím. V podstatě mi potvrzuje můj pocit ze snu. Strach sama o sebe. O ženu v sobě. Projekce strachu o sebe sama.
A zase věta na závěr:
„Kladli na vás v dětství rodiče, hlavně otec, vysoké nároky?“
Přemýšlím.
„Ne, myslím, že ne… No, vlastně, oni asi ani nemuseli, snažila jsem se sama.“
„Uvědomujete si, jak moc jste závislá na svých rodičích?“
Já? Na rodičích? To je snad vtip! Tak leda oni na mě! Ale já?? A závislá??? A na rodičích? Co je to za pitomost?! Trvalo 20 km, než mi to došlo. Závislost na souhlasu rodičů. Na jejich spokojenosti. Na souhlasu svého otce.

•
V noci sen.
Jdu nějakým úvalem v lese. Na konci je svah, spíš kolmá stěna. Rozpačitě se zastavím. Vím, že moje cesta pokračuje dál, musím nahoru. Jo, šlo by to, ale za mnou stojí rodiče. A nesou plné koše. Nákup či co. Přemýšlím, jak dál. Sami se nahoru nedostanou. Nějak pomoci nahoru tatínkovi. Potom společnými silami maminku a snad i ty koše (?) a pak já… ale nevím, jestli to dokážu. Cítím, že na to nemám dost sil. Najednou přiběhne nějaká mladá holka, tak dvacet, usměje se a vyhoupne se nahoru. Jako kdybych to byla já? Nahoře se zastaví a ohlídne se. Vím, že by stačilo natáhnout ruku a pomohla by mi vyhoupnout se nahoru stejně lehce. Ale já ji nenatáhnu. Nemůžu tam přece nechat rodiče.
Po probuzení si ten sen znovu a znovu přehrávám. Ale chtěli oni vlastně nahoru? Nestarám se náhodou o něco, o co nemám? Nemluvím náhodou do věcí, do kterých mi nic není? Nenutím náhodou lidem pomoc i proti jejich vůli?

Uzlina mě štve. Zahnízdila se. Když nevím, tak se ptám. Co mi chceš? Co mi chceš říct? Vzdouvá se ve mně něco… co to … STRACH! Zalije mě obrovská vlna strachu. Z rakoviny, ze smrti. Celá se třesu. Hrnou se mi slzy. Trvá to chvilku, ale má to grády. Takový strach jsem za celou tu dobu necítila. Cítila jsem vůbec nějaký? Jo, tehdy na začátku, když jsem se to dověděla, když jsem to vnímala jako ortel, ale potom už ne. Potom se statečné děvče zase nadechlo, zacelilo trhliny v masce a jelo dál. Poprvé jsem si svůj strach přiznala v plné šířce, hloubce i výšce.

•
Nedala jsem jí ani sobě pokoj. Co ještě? Co ještě pro mě máš? Proč tam trčíš? Že bych taky trčela? Kde?
Mám pocit, jako kdybych měla pod paží, pod křídlem, vejce. Pod křídlem? To kvočna schovává pod křídla kuřata, ne? Koho schovávám pod křídly? O koho zbytečně pečuji? O koho se starám? Starší dceru, tu jsem přece už pustila. Už je to vážně pryč? Ten tíživý pocit odpovědnosti: měla bych jim pomoci, finančně na tom nejsou nejlíp, ale už mě to nebaví, už to trvá dlouho, bydlení, auto, už by se měli starat sami. Tak proč se pořád starám já? Stojí o to vůbec někdo? Nebylo by jim líp, kdybych se nestarala? Měla bych. A to říká kdo? Nepomohla bych jim nejvíc, kdybych jim nepomáhala? Ale kluci by potřebovali nový boty a budou mít na dovolenou? DOST!!!! A ta mladší? Tu jsem přece nikdy pod křídly zbytečně nedržela. Nebo držela? Nebo držím? Ale to snad ne!? Ale ano. Dostudovala, má své zaměstnání, svůj život, partnera. A má svůj život? Nežije taky náhodou zčásti můj život? Proč se neodstěhuje? Už o tom dlouho mluví, shání se svým přítelem byt, pořád se jí nic nelíbí. A mně se to už vlastně taky nelíbí. I ona by měla být nezávislá. A co já? Nejsem náhodou závislá i já? Pomoc ano, ale ne trvalá odpovědnost, pocit odpovědnosti. Pocit, že mám rozhodovat o jejich bytě, nechci to, ale dávám peníze, nedokážu se nestarat, to je přece normální. Doprčic! Už zase je něco normální! Začínám na to slovo být alergická. Pocit, že mnou manipulují, nutí mě do situací, do kterých nechci. Starý problém s odmítnutím (nebo ještě hůř – s nenabízením), neschopnost říct NE. Ale ono možná ani není na co říkat ne, copak po mě někdo něco chce? Nebo očekává? Asi ano. Ale co když ne? Co když si to dělám sama? Nikdy jsem si to zatím nedovolila přiznat, natož vyslovit. Občas mám pocit, že bydlení u nás berou oba jako samozřejmost, dráždí mě nepořádek, který po sobě nechají, že nepřispívají na domácnost. Ale topím a svítím tak jako tak, ne? A kde se nají dva, tam se nají i třetí. Tak jak je to? Co je správně? Ale proč mě to teda dráždí? A kdo za to může? Ona? Co já? Co vlastně chci já?
Jo, pod křídlem. Kvočna.
Večer ten problém otevírám, otevřeně o tom mluvíme.
„Jasně mami, promiň, proč jsi nic neřekla?“
V klidu se dohodneme, kolik mi bude dávat měsíčně.
A taky z ní vypadne, že s tím bytem to možná bude i tím, že mě nechce nechat doma samotnou.
Promluvily jsme si i o tom, jak problém bytu vnímám já. Během dvou měsíců se byt našel. Rekonstrukci jsem sice hradila, ale o nic víc jsem se nestarala. Jaká úleva!

•
Je to zvláštní, na jedné straně jsem se snažila splnit očekávání svých rodičů, manžela, dětí a na druhé jsem se jim snažila vnutit svoji vůli, svoje představy. Ale - pozor – svoje představy o nich samých, takže jsem se je vlastně snažila změnit, nacpat do svých přestav o nich, stejně jako jsem se snažila sama sebe nacpat do představ jejich, teda vlastně do mých představ o jejich představách o mě. Není to nějaký pokroucený? A co já? Nejsem náhodou taky nějaká pokroucená? Není to všechno nějak naruby? Není celý náš svět naruby?

•
Babička mé kamarádky říkávala: „Nevešel se mu do představ.“
Slyším tam – zklamal ho. Já ale nikoho zklamat nechci. A dělám pro to všechno.
Taky tomu můžeme říkat perfekcionalismus, taky touha po dokonalosti.
Ale proč? Kde se to ve mně bere? Zavděčit se všem. Za – vděčit. Chovat se tak, aby byli vděční? Zatraceně, co teda chci? Lásku nebo vděčnost?
Dělat, co jim na očích vidím? Ale to je přece normální. Je přece normální starat se o druhé, je přece normální dělat všechno proto, aby byli všichni kolem nás spokojení, šťastní.
Co slyšíme, kam nám paměť sahá? Nezlob! Buď hodná, buď hodná, hodná, hodná. Hodná naší lásky. A já přece chci, aby mě měli rádi, takže musím být hodná jejich lásky, takže si jejich lásku musím zasloužit. Za – sloužit. Po lásce toužím. Takže sloužím. Až se ploužím.

•
„Za trochu lásky, šel bych světa kraj,“ napsal klasik.

•
Můj tatínek si kdysi prozpěvovával:
„Za úsměv jediný,
sežral bych noviny,
za pouhý ruky stisk,
sežral bych celý tisk.“

•
Když jsem jednou vysvětlovala Ondrovi, proč nechci, aby u mě s Martinem spali, že jsem unavená, ptal se:
„A včera jsi unavená nebyla?“
„Byla, taky.“
„A proč jsi nám to teda neřekla?“
„No, víš, abyste nebyli zklamaní.“
Očividně nechápal.
„Abyste se třeba na mě nenaštvali.“
Pořád nic.
„Abyste mě měli rádi.“
Oči měl jako tenisáky.
„Babi, ale co to je za blbosti? To spolu přece vůbec nesouvisí. My tě máme rádi, i když u tebe nespíme.“
Bylo mu osm.

•
A dobré skutky páchám dál.
Dva dny před Štědrým dnem. Je sychravo, něco padá, namrzá to. Odporný počasí. Zabalím to dřív a už abych byla doma. Sedím v kanceláři, volá Kristina:
„Kdy pojedeš domů? Nechce se ti zajet pro mě ke špitálu? Mám tu plnou tašku věcí.“
To teda nechce. Ani trochu. To nemůže jet tramvají? Ale nic neřeknu a samozřejmě jedu. Město je totálně zasekaný. V duchu zuřím. No co, můžu si za to sama. Kristina nasedne, podráždění ze mě spadne, jsem s ní ráda, jen kdyby ty silnice byly volnější. Ještě ten posypový vůz nebo co to je, pořád se přede mnou motá, traktor s radlicí vepředu. Raději ho předjedu. Dobrý, nechali jsme ho někde vzadu. Stmívá se, padá mlha. Vesele si povídáme o Vánocích, ještě máme slepovat linecké. Jedu na dvojku, je to jak štrúdl hlemýžďů. Už jenom na jedničku, už stojíme. Naráz náraz. Tupá rána, auto poskočí. Sakra! Kristina už je venku. Ječí na radlici.
„To jste slepí nebo co?“
Už jsem venku taky, v traktoru za radlicí dva chlápci, pomalu se soukají ven.
„My sme vás, pani, přes tu radlici neviděli.“
To mě má uklidnit?
Náraz nás vyhodil do vedlejšího pruhu, ještě že tam bylo v té příšerné zácpě kousek volného místa. Jako zázrakem. Ani nemusím volat policii. Kousek dál na křižovatce dva stojí, jeden je hned u nás. Zavolá výjezdovku, sepíšou to. To je mi platný, že jsem nic nezavinila! Jako mrtvýmu kabát. Zatraceně! Teď abych místo pečení vánočky lítala po opravnách a pojišťovnách! Do háje!
Auto bylo naštěstí pojízdný, pojišťovnu jsme s Františkem vyřídili mezi svátky.
Nehody nejsou náhody. Proč se mi to stalo? Protože jsem tam neměla co dělat. Neměla jsem tam co zavazet. Měla jsem jet přímo domů, Kristina konec konců mohla přijet za mnou tramvají.
Časem mě napadne ještě jedna možnost: Vyhodilo mě to z mého jízdního pruhu, z mého směru, z mé dráhy, z mé cesty. Postrčilo a navíc kousek vedle. Že bych měla něco v životě přesměrovat? Napadá mě zaměstnání.

•
Ve firmě je to horší a horší. Propouští se. Už jsem zůstala z celého oddělení sama. Všechny jsem postupně propustila. Část práce zadávám advokátní kanceláři. V jednom, vlastně v jedné, se to nedá zvládnout. A nebaví mě to. Komunikace hlavně přes počítač, desítky e-mailů denně, pošta, telefon. Chybí mi osobní kontakty. Budova, kde mám kancelář, se pomalu vylidňuje. V lednu je nás v šesti patrech šest. Jsou dny, kdy nikoho za celý den nevidím.
Od září mám nového šéfa. V Praze. Ještě jsme se nesetkali. Je mu do třiceti, nějakou dobu strávil v Anglii. Zatím jen tři telefonní dvouminutové hovory, pár mailů. Myslím, že vůbec neví, co vlastně dělám. Vlastně ví, zavedl výkazy činnosti, každý týden posílám time sheet, každý den po čtvrthodinách rozepisovat. Blbost na entou. Bere mi to víc času a energie než cokoli jiného. Administrativa narůstá. Nebaví mě to. Štve mě to. Deptá mě to. Time shit.

•
Koncem března 2005 jedu opět na pravidelnou kontrolu.
„No, vypadá to stejně…jak se cítíte? Uděláme scinti kostí, sono prsu a na tu uzlinu se taky podíváme. Sestři, žádanky.“
Nejdřív jdu na scintografii. Do žíly kontrastní látka, za tři hodiny snímkování, počkejte na výsledek. Není to po prvé, za další půl hodinu vyjde sestra, podá mi nález a řekne: „V pořádku, můžete odejít.“
Vyjde sestra, podá mi zalepenou obálku a řekne:
„Dejte to panu doktorovi, pan doktor vám řekne.“
Do háje! Do háje!!! Obálku pochopitelně okamžitě rozlepím. Že je to baví. Nález na trnových výběžcích hrudních obratlů. Nepatrně, ale ano. Jedu přímo ke Kristině. Rozpláču se až u ní.
„Mami, neblázni. To budou s největší pravděpodobností nějaký srůsty nebo něco takovýho. Zavolej Kateřině, určitě ti řekne to samý. To je blbost, jaký metastázy v páteři a ještě v trnových výběžcích?!“
Plakat přestanu, dokonce se dokážu trošku usmát. Ale strach mě svírá.

•
Kateřina se dívá na nález. Kroutí hlavou.
„Viděla bych to jako vertebrální skloubení. Pošlu tě na magnetickou rezonanci. Pokud by to byly metastázy, zjistí to.“
Nezjistili, ale nález není jednoznačný. Jako že se neví, co to vlastně je.
„Kdyby to metastázy byly, napíšou to tam. Neblbni. Nic to není.“
Neblbnu, uklidním se, skoro úplně, skoro na to zapomenu. Skoro.

•
Na ultrazvuku mladá lékařka.
„V pravé axile máte uzlinu, víte to?“
„Ano, už dlouho, nemění se.“
„Nezdá se mi to, zavolám pana doktora.“
No potěš, to je ten z loňska. Byl tehdy pěkně nepříjemný! Je zase. A jak. Stojí nade mnou.
„Paní doktorko, už loni jsem vám jasně řekl, že to musí ven! Jak to, že jste neposlechla?“
Snažím se zachovat klid.
„Vy si koledujete! Stačí nějaká chřipka a rozjede se vám to, že se nebudete stačit divit! Úplně to vidím, je to vedle tepny, vykrvácíte nám na stole!“
„Nekřičte na mě. Proč na mě pouštíte hrůzu?“
Připadám si jako ve zlém snu.
Křičí.
„Ještě mi řekněte, že je to vaše tělo!“
„Taky že je.“
To už zvedám hlas i já.
Prásk! Dveře málem vyletěly z pantů. Mladé lékařce je to nepříjemné.
„Pochopte, pan doktor se vám snaží pomoct. Měla byste na tu operaci jít.“
Jenom zakroutím hlavou.
„To tady teď nebudeme řešit, dohodnu se se svým ošetřujícím lékařem.“
Oblékám se. Teď kroutí hlavou ona.
„Já se vám divím, kdybyste byla nějaká tetina z dědiny, ale vy na to máte přece školy.“
Tak na to se nedá říct už vůbec nic

•
Stručně to vysypu v ordinaci u MUDr. Brabence.
„No, on pan kolega je trošičku prudší.“
Taky postoj.
Znovu prohmatá podpaždí, dívá se na nález.
„Už jsem vám říkal, odoperoval bych to taky. Nemáte se čeho bát, nic to nebude, ale budete mít pokoj. Vedle je pan docent, zavolám ho, domluvíme hned termín, budu asistovat, jestli si to budete přát.“
To je nějaké péče. Pan docent prohmatá podpaždí, bručí si pod nos, hm, hm.
„Souhlasím s panem kolegou, odstraníme to, co říkáte? A budete mít pokoj.“
Najednou mám všeho dost. Už nemůžu. Tak dobře, ať je po jejich, aspoň budu mít klid. Už nebude žádný řev na ultrazvuku.
Nález na trnových výběžcích pan doktor přejde mlčením. Asi fakt o nic nejde.

•
V dalším týdnu se stěhuji v zaměstnání do objektu na druhém konci města. Cestou domů si náhle uvědomím, že mě tam drží už jenom peníze. Nic víc. Moje práce mě vždycky bavila, naplňovala. Milovala jsem diskuse s kolegyněmi i řeči u ranní kávy, jednání s dlužníky i se stěžovateli, se smluvními partnery, pracovní porady, jednání u soudu. Peníze jsou důležitý, ale nikdy jsem je neměla na prvním místě a najednou mám jenom je. Bylo to jako náraz, téměř vyletím ze silnice. No jo, ale co s tím?

•
Volá můj pražský šéf. Přijede za mnou. Copak to? Tak najednou. Tuším, že přiveze změnu pracovní smlouvy. Taky že ano. Už nejsem manažerka, všechny podřízené jsem přece propustila. Pouhý specialista. Ne že by specialisté měli zákonitě nižší platy, ale pochopte, paní doktorko. Chápu, na ředitelství přijali řadu nových nadějných chlapců a dívek, je potřeba je dostatečně zaplatit. Těch mých deset tisíc přijde vhod. A taky to říkám nahlas. Nicméně pes, který štěká, nekouše. Přeruším jeho řeči, natáhnu se pro pero a podepisuji. Pak mám na sebe vztek. Proč jsem mu to tak ulehčila? Jasně, bylo by to nepříjemné i pro mě. Klasika. Ulevilo se mu přímo očividně. Změní téma, vůbec ho nezajímá moje práce, blábolí něco o tom, jak starší generace obtížně přijímá změny, jak se v obdobné situaci jedna z pražských kolegyň před ním rozplakala, jak to pro něho bylo nepříjemné, jak je mile překvapen mou reakcí. Aby nebyl. Nafackovala bych si. Ale usmívám se. Zachovat tvář. Ani nemám chuť mu něco povídat. On mele i za mě.
„To víte, každý musíme plnit své povinnosti, byl jsem najatý jako hlídací pes, tak tu práci poctivě vykonávám.“
Nevěřím vlastním uším. Co tu ještě dělám?

•
Nastupuji do nemocnice.
„Tak, paní doktorko, jdeme na to,?“
Jen běžte, já se povezu.
Narkóza, připoutávají mi rozpažené ruce.
„Jako Ježíš Kristus,“ zavtipkuji, asi nemístně. Ale fakt si tak připadám, přibitá na kříži.
„Nono, tak zlý to snad nebude.“
Snad ne.

•
Mám to za sebou. Do dveří vchází pan docent. Tváří se rozpačitě.
„Je mi to moc líto, ale nález je pozitivní. Byl to dost atypický paket srostlých zmetastázovaných uzlin od primárního nádoru.“
Možná to není úplně přesně, už při prvních slovech se mi zatmělo před očima. Jak to?? Jak metastázy??? Bože, proč? Proč zase.
„Ale bude to v pořádku, nemějte strach, vybrali jsme to tentokrát pořádně.“
Jak nemějte strach? Jak pořádně? Jak tentokrát? To se mi snad jenom zdá! Ani nevím, jestli jsem něco řekla.
Ve dveřích MUDr. Brabenec.
„No tak už to víte, že, mrzí mě to, nemyslel jsem si, nevypadalo to, obvykle nádor roste stále rychleji, atypické, ale nebojte se, všechno bude v pořádku, chemoterapie, ozařování…“
Co je mi po tom, co si myslel nebo nemyslel. Má snad nějaký výčitky svědomí či co? To ať si strčí za klobouk! Jak nebojte se? Jak v pořádku? To jako že mi narvou zas ten sajrajt do žil? Chemoterapie! Pane Bože! Už zase! Tak tentokrát mě v práci nikdo neuvidí. Zůstanu doma, neschopenka, klid.
Jako kdyby po mě chtěl někdo něco jiného.
Volá mi Kristina. Pracuje jako lékařka na dětské onkologii. Zoufale jí líčím, co se děje.
„Mami, zachovej klid. Zatím není hotová histologie. Bylo to zřejmě nějak divně srostlý. Ty buňky můžou být na zmrzláku deformovaný, nevyšiluj, zas bude dobře. Jsou to předčasný strachy, z chemoterapie a vůbec.“
Jako blesk mi projede hlavou: A co když ta chemoterapie opravdu nebude, to se budu muset vrátit do práce??? Je to tisícina sekundy, hned je to pryč, vzpomenu si na to až později.
Volá mi Dominika. Netuší, kde jsem. Vychrlím na ni ty hrůzy, ani nevím co. A ani pořádně nevím, co na to řekla. Co taky, že?

•
Výsledky z histologie nález potvrdily.
„Tak paní doktorko, předpokládám, že se s kolegy shodneme na chemoterapii a potom to ozáříme. Ve čtvrtek mamární komise a potom se u mě zastavte, domluvíme podrobnosti.“
„Pane doktore, kolik? Stejně jako posledně?“
„Posledně jsme měli tři, že? Tak tentokrát šest, myslím. Uvidíme, co komise.“
Sedím v nemocniční zahradě na lavičce a pláču.

•
Večer sedím doma a pláču. Obě holky sedí u mě, drží mě kolem ramen a asi pláčí taky. Volá František, z Itálie. I on možná pláče.
Volá Dominika. Ta nepláče. Už po hlase je jasné, že mě po hlavičce hladit nebude.
„Prosím tě, teď v klidu a po pořádku.“
Podrobně všechno líčím, snažím se nic nevynechat.
„Víš, tolik jsem se snažila, já to nechápu.“
„Počkej, takže to není nový nádor, rozumím ti dobře?“
„Ne, metastázy od toho původního.“
„Uf, to se mi ulevilo, já po tom zmateným rozhovoru ze špitálu myslela, že v tom lítáš znovu. Dovedeš si představit, jak mě to vyděsilo?“
„Co se ti ulevilo? To je snad jedno, ne?“
„To teda není! Tohle jsou pozůstatky té staré záležitosti, buďto to tehdy přehlídli, nejspíš tam něco prostě zůstalo, pak to trochu narostlo a pak to zřejmě silně zpomalilo nebo přestalo růst, aspoň podle toho, jak to popisuješ. A to je přece rozdíl, ne?“
„Ani bych neřekla, na chemoterapii musím tak jako tak.“
„Cože???“
Dominika do telefonu řve.
„Do prdele! Jak musíš? Co bys musela? Nic nemusíš! Ty chceš! Ty na tu svinskou chemoterapii chceš! Uvědom si to konečně!!! Přiznej si to!“
Lapám po dechu.
„A kde máš toho svýho chlapa? Ještě není doma, co? A chceš ty vůbec, aby byl doma? Chceš ho doma?? Jo?? A řeklas´ mu to? Zamysli se laskavě, k čemu tu chemoterapii potřebuješ, na co je ti dobrá!“
Prásk! Jak palicí do hlavy. Když na tu chemoterapii nebudu muset, to budu muset do práce?
Mlčím.
„Tak co je s tebou? Slyšíš mě?“
„Jo, slyším. Asi máš pravdu.“
„Asi???“
„Máš pravdu. A co ta radioterapie?“
„Co s ní? Ta mně nepřijde tak hrozná, ale principielně je to samozřejmě stejný.“
„Mám z ní ještě větší strach. Mám hrozný strach z lymfedému.“
„Proč? Proč myslíš, že by ti měla otéct ruka? To je blbost.“
„Nevím. Ale mám z toho přímo panickou hrůzu.“
„To je divný, podívej se na to, co za tím je.“