•
Koncem března 2005 jedu opět na pravidelnou kontrolu.
„No, vypadá to stejně…jak se cítíte? Uděláme scinti kostí, sono prsu a na tu uzlinu se taky podíváme. Sestři, žádanky.“
Nejdřív jdu na scintografii. Do žíly kontrastní látka, za tři hodiny snímkování, počkejte na výsledek. Není to po prvé, za další půl hodinu vyjde sestra, podá mi nález a řekne: „V pořádku, můžete odejít.“
Vyjde sestra, podá mi zalepenou obálku a řekne:
„Dejte to panu doktorovi, pan doktor vám řekne.“
Do háje! Do háje!!! Obálku pochopitelně okamžitě rozlepím. Že je to baví. Nález na trnových výběžcích hrudních obratlů. Nepatrně, ale ano. Jedu přímo ke Kristině. Rozpláču se až u ní.
„Mami, neblázni. To budou s největší pravděpodobností nějaký srůsty nebo něco takovýho. Zavolej Kateřině, určitě ti řekne to samý. To je blbost, jaký metastázy v páteři a ještě v trnových výběžcích?!“
Plakat přestanu, dokonce se dokážu trošku usmát. Ale strach mě svírá.

•
Kateřina se dívá na nález. Kroutí hlavou.
„Viděla bych to jako vertebrální skloubení. Pošlu tě na magnetickou rezonanci. Pokud by to byly metastázy, zjistí to.“
Nezjistili, ale nález není jednoznačný. Jako že se neví, co to vlastně je.
„Kdyby to metastázy byly, napíšou to tam. Neblbni. Nic to není.“
Neblbnu, uklidním se, skoro úplně, skoro na to zapomenu. Skoro.

•
Na ultrazvuku mladá lékařka.
„V pravé axile máte uzlinu, víte to?“
„Ano, už dlouho, nemění se.“
„Nezdá se mi to, zavolám pana doktora.“
No potěš, to je ten z loňska. Byl tehdy pěkně nepříjemný! Je zase. A jak. Stojí nade mnou.
„Paní doktorko, už loni jsem vám jasně řekl, že to musí ven! Jak to, že jste neposlechla?“
Snažím se zachovat klid.
„Vy si koledujete! Stačí nějaká chřipka a rozjede se vám to, že se nebudete stačit divit! Úplně to vidím, je to vedle tepny, vykrvácíte nám na stole!“
„Nekřičte na mě. Proč na mě pouštíte hrůzu?“
Připadám si jako ve zlém snu.
Křičí.
„Ještě mi řekněte, že je to vaše tělo!“
„Taky že je.“
To už zvedám hlas i já.
Prásk! Dveře málem vyletěly z pantů. Mladé lékařce je to nepříjemné.
„Pochopte, pan doktor se vám snaží pomoct. Měla byste na tu operaci jít.“
Jenom zakroutím hlavou.
„To tady teď nebudeme řešit, dohodnu se se svým ošetřujícím lékařem.“
Oblékám se. Teď kroutí hlavou ona.
„Já se vám divím, kdybyste byla nějaká tetina z dědiny, ale vy na to máte přece školy.“
Tak na to se nedá říct už vůbec nic

•
Stručně to vysypu v ordinaci u MUDr. Brabence.
„No, on pan kolega je trošičku prudší.“
Taky postoj.
Znovu prohmatá podpaždí, dívá se na nález.
„Už jsem vám říkal, odoperoval bych to taky. Nemáte se čeho bát, nic to nebude, ale budete mít pokoj. Vedle je pan docent, zavolám ho, domluvíme hned termín, budu asistovat, jestli si to budete přát.“
To je nějaké péče. Pan docent prohmatá podpaždí, bručí si pod nos, hm, hm.
„Souhlasím s panem kolegou, odstraníme to, co říkáte? A budete mít pokoj.“
Najednou mám všeho dost. Už nemůžu. Tak dobře, ať je po jejich, aspoň budu mít klid. Už nebude žádný řev na ultrazvuku.
Nález na trnových výběžcích pan doktor přejde mlčením. Asi fakt o nic nejde.