Byl to americký romantický film. Potkali se a zahořeli láskou.
On – sympatický, světlovlasý, velmi pohledný, inteligentní, ale chudý, nicméně vyrovnaný, svobodomyslný, pravdivý, spontánní, charakterní, sebevědomý, sebejistý. Ona - blondýnka, krásná, inteligentní, citlivá, ale zmatená, nicméně bohatá, a to velmi, vězící po uši v konvencích a dobrém vychování.
Rozdělila je válka a její ctnostná a své dceři jen to nejlepší přející matka. Bylo to prosté – zabavila všechny jeho dopisy, které z fronty poslal. Byl to obdivuhodný výkon, psal totiž každý den. Když se po letech vrátil, jeho milovaná byla zasnoubená. Snoubenec byl tmavovlasý, krásný, sympatický, inteligentní, podnikavý, sebevědomý, sebejistý a velmi bohatý. Miloval ji a ona jeho. A ona se po americku se svými uhihňanými bohatými kamarádkami chystala a těšila na svatbu. Nicméně - náhodou se dozvěděla, že ten první se vrátil. Přestala se hihňat. Znepokojilo ji to. I rozjela se za ním, aby si udělala jasno. Prožila s ním několik úžasných hodin odpoledne a pak v noci, nicméně ráno se loučila. Je přece zasnoubená. Její znovunalezený milenec měl vyrovnaný výraz a hovořil k ní zhruba těmito slovy:
„Miluji tě, víc než svůj život. Ale rozhodnout se musíš sama. Moc bych si přál, abys zůstala, ale udělej to, co ty sama chceš.“
Ona se mu vpíjela pohledem do očí a zatímco já slzela, ona ani nemrkla a pravila:
„Už budu muset jet.“
„Prosím, udělej to, co opravdu chceš. Co ty chceš.“
„Měla bych se vrátit.“
Chytil ji za ramena a já dostala strach, že z ní vytřese duši. Byl obdivuhodný. Jen jí ta ramena lehce stiskl.
„Helen, probůh, udělej to, co chceš udělat ty.“
„Ale já jsem zasnoubená. Tomy na mě čeká, ublížila bych mu.“
Slova mu došla.
Helen se obrátila a odjela. Ale překvapila. Druhý den po ránu přijela i s kufry. I když Tomy byl taky ohromný. Řekl, velmi zraněně a taky zhruba:
„Takže mám tři možnosti – buď zabít jeho nebo sebe nebo tě opustit.“
A Helen vzala život do svých rukou. Proč ne, byl to americký romantický film.
A já si uvědomila, kolik takových všelijakých situací v mém životě bylo. Kdy jsem nevěděla, a už vůbec nedělala, to, co chci já. Protože to bych přece někoho mohla zranit, někomu ublížit, někoho se dotknout. Protože to se přece nedělá, co by řekli lidi, jak budu vypadat, co když to nevyjde, to bych neměla a tamto musím. Kdy jsem si nedovolila ani sama sobě přiznat, co vlastně chci. Kdy jsem se se na to ani neodvážila zeptat.
Jak jste na tom vy?