Facky z lásky

Maminka si vystřihla námět z novin – ve Francii je převážná většina obyvatelstva pro, tudíž proti hrstce těch, kteří navrhují zákaz bití uzákonit, což Rada Evropy doporučuje svým členským zemím. Bití vede k tomu, že děti se stávají záludnějšími, prolhanějšími a taky agresivnějšími.
Neshodli jsme se, ale ani nepohádali. Maminka argumentovala tím, že to prostě někdy jinak nejde a doprovodila historkou o mém synovci, který, když mu bylo asi pět, utekl babičce, tedy jí, ke druhé babičce přes silnici a půl vesnice, našla a chytila a seřezala ho až na chodbě v paneláku. Jo, musela umírat strachy, chápu. A za ten strach mohl vnouček, který si nepochybně připadal dost velký, aby se na takovou cestu mohl vydat. A taky ji bez úhony zvládl. Co bych dělala já? Nevím. A co je „správné“, to už vůbec ne. Neznám okolnosti, nevím, co předcházelo, ale možná bych měla obrovskou radost, že je v pořádku. Možná bych ho vzala do náručí a řekla, jak jsem ráda, že se mu nic nestalo, a taky jak jsem se o něj bála. Možná bych s ním uzavřela dohodu, že příští návštěvu druhé babičky mi předem oznámí… Možná bych mu taky naplácala, nevím. Ale ta první možnost se mi zdá lepší…
Další argument byl, že to ty děti tak neberou a následovala historka z měšťanky, kdy pan učitel své pubertální a nezvladatelné žákyně nechal běhat kolem sebe v kolečku a švihal je při tom po zadcích rákoskou. Měly z toho legraci.
„A tys taky běhala?“
„Ne, já ne.“
„A jak můžeš vědět, jak se při tom cítily?“
„No jak by se cítily, nijak, přišlo jim to legrační, smály se…“
„To ještě neznamená, že to jen tak nedělaly, třeba aby si zachovaly tvář,“ vmísil se synovec - vnouček cestovatel, který právě vstoupil. „Já to tak aspoň na základce vždycky dělal, když mně ten kretén tělocvikář seřezal zadek. Schválně jsem se smál, ještě jsem provokoval, ale jak jsem se cítil, to se ani neptej.“
„Jak se to říká? Škoda každé rány, která vedle padne?“ vložil se táta. „Já jednou dostal od svýho otce takou facku, že jsem narazil na zeď. Dodnes vlastně nevím proč, jen jsme se pošťuchovali s mladším bratrancem, tomu nedal…, asi si potřeboval vybít vztek. Cítil jsem to jako obrovskou křivdu.“
„Já dostala výprask, když mi bylo patnáct. Úplně bezdůvodně…, taky jsem to vnímala jako křivdu,“ prohlásila maminka.
Ale? Najednou. O svých pocitech křivd jsem radši pomlčela. Ve mně vězely skoro padesát let, v nich vězí téměř osmdesát. Nevinný facky z lásky.
„Kdybys občas nedostala, třeba by z tebe nevyrostla taková slušná hodná holka,“ podotkl tatínek.
A třeba bych neměla rakovinu, dodala jsem málem. Ono to není žádný terno být slušná a poslušná. To jsem ovšem polkla, vzali by si to osobně a ještě by si dávali vinu… Jo, jsem hodná holka, pořád.
„No, a kdyby tobě máma občas nenařezala…“ obrátila se maminka k vnukovi cestovateli.
„…nebyl by tak hodný a slušný, ale možná by mu bylo líp,“ dopověděla jsem.
S uznáním se na mě podíval.
„A možná bych tím pádem neměl věčně takový trable s těma ženskýma…,“ dodal zamyšleně.
Klobouk dolů. Před časem pořád nechápal.
„Je to všechno o úhlu pohledu,“ pravil můj tatínek.
Je. Ale taky o respektu k ostatním, k nimž patří, věřte nevěřte, i děti. K jejich pohnutkám, důvodům, citům i pocitům, k jejich přáním, postojům i názorům. Mají je taky. O tom nepochybujte. Bitím nic nevyřešíme, možná je naučíme poslušnosti, možná budou příště už hodní. Ze strachu z výprasku, ze strachu z odmítnutí, ze strachu, že je přestaneme mít rádi. A to se s nimi povleče možná celý život a možná to pro ně bude neustálým zdrojem problémů, které se jim budou lepit na paty. Proč jen má ta naše (ten náš)… takovou smůlu? Přimlouvám se – hledejme jiné způsoby, dejme si tu práci, ne všechno, co dělali naši rodiče nám a jejich rodiče jim, je v pořádku. Naučme děti odpovědnosti, ne strachu, naučme je samostatnosti, ne poslušnosti, naučme je sebedůvěře…. Problém je v tom, že to sami mnohdy neumíme. Učme se tedy spolu s nimi, současně. To je řešení, ne?