Jádro pudla

„…žádné problémy neexistují. Existují jen životní situace – s nimiž se musíme smířit jako se součástí „jsoucnosti“ přítomného okamžiku, dokud se nezmění nebo dokud se nedají řešit. Problémy jsou výtvorem mysli a ke své existenci potřebují čas. Nemohou existovat v přítomném okamžiku…., protože je nemožné mít problémy, když jste plně soustředění na přítomný okamžik. Samozřejmě, že jsou situace, které je třeba vyřešit nebo přijmout – ano. Ale proč z nich dělat problémy?… Máte-li problém, znamená to, že přemýšlíte o situaci, kterou nechcete nebo nemůžete vyřešit a se kterou se nevědomě ztotožňujete. Zabýváte se svou životní situací natolik, že přestáváte vnímat život a Bytí. Nebo přemýšlíte o stovkách věcí, které budete muset udělat v budoucnosti, místo abyste se soustředili na to, co můžete udělat teď hned. Když z něčeho děláte problém, působíte si bolest. Stačí učinit jednoduché rozhodnutí: ať se děje cokoli, nebudu si působit bolest. Nebudu z ničeho dělat problém. Ačkoli je to velice jednoduché rozhodnutí, je zároveň velice radikální. Takové rozhodnuté neučiníte, dokud nemáte plné zuby utrpení…. Jestliže přestanete působit bolest sami sobě, přestanete ji působit druhým. Přestanete znečišťovat svůj vnitřní prostor, naší krásnou Zemi a kolektivní duši lidstva.“

Co vy na to? Možná to bude chtít přečíst víckrát… Taky mně to trvalo:-).

Jistě znáte řadu lidí, co mají problémy pořád a téměř se vším. Možná k nim i patříte. Nic neobvyklého a našich zeměpisných šířkách. Buď myšlenkami couráme v minulosti, po kotníky ve výčitkách svědomí, plni pocitu, že jsme mohli hromadu věcí udělat jinak, pochopitelně lépe, znovu a znovu si přehráváme dávno zaniklé situace a vymýšlíme zcela nesmyslně další a další způsoby, jak jsme tehdy „mohli“ reagovat (ty uvozovky proto, že nemohli – kdybychom mohli, tak bychom reagovali), nebo se touláme v budoucnosti, která rovněž neexistuje, sžírání strachem, zcela zaujati vymýšlením katastrofických scénářů a řešení situací a problémů, které v tomto okamžiku také neexistují a s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy nenastanou. A zcela nám uniká to jediné, co máme – přítomný okamžik, jediný okamžik, který můžeme prožít, který si můžeme užít, vychutnat, jediný okamžik, který existuje. V přítomném okamžiku jsme prostě často nepřítomní duchem, což je malér. V tu chvíli totiž nežijeme. Místo abychom vychutnávali jídlo, které právě jíme, kouzelný západ slunce, vlahý podvečer, vnímali kapky deště na kůži a vítr ve vlasech, soustředili se na vyprávění svých dětí či partnera, myslíme na to, co musíme ještě do večera udělat, co všechno stihnout zítra… a tak všelijak. Nejsme ani tady ani tam. Nežijeme, natož abychom se ze života těšili. O radosti nemluvě. Tak – a jsme u jádra pudla */, u radosti. Ta je totiž ne kořením života, ta je jeho podstatou. A my? Smutky, problémy, nespokojenost, nervozita, frustrace, strachy, napětí, podráždění, deprese – ať je teplo nebo zima, ať jsme s někým nebo sami, ať s dětmi nebo bez dětí, v práci i bez práce.

Kdysi se mě VV zeptal, kde se většinově nacházím na osmidílné stupnici,jíž na nejvyšším stupni vévodila radost, následoval upřímný zájem o něco, nuda, otevřená agrese, skrytá agrese, smutek, apatie a smrt. Okamžitě ze mne vypadl smutek. Dnes je to upřímný zájem o ledacos. O čem to svědčí? Radost jako opak smrti, radost jako synonymum života. Jo, byla jsem tehdy asi dost blízko…

Nedávno jedna kamarádka přemýšlela, jestli má její práce smysl. Víte, jak to poznáme? Když si tu otázku položíme trošku jinak: Přináší mi radost? Jestliže odpověď zní ano, pak smysl má.

Nedovolme, aby se z našich depresí, smutků, nespokojenosti stal zvyk. Neuzavírejme se do sebe, mluvme o svých pocitech – s přáteli, s rodinou, s terapeutem, s lékaře. Hledejme radost v každodenních drobnostech, ve všedních, obyčejných a „samozřejmých“ maličkostech. Ptejme se sami sebe, co je pro nás důležité, přeskládejme šprušlíky na svých žebříčcích hodnot. Všímejme si krásy všude kolem sebe, je tam, jen zůstaňme pozorní a najdeme ji, květinu, motýla, oblak, kapku rosy, úsměv kolemjdoucího. Važme si svých vztahů, pěstujme je jako kytky, zalévejme - věnujme jim čas a pozornost. Rozdávejme radost, usmívejme se, zbavme se obav, že u toho budeme vypadat jako blázni, děkujme, oceňujme, chvalme, objímejme, mějme se rádi, radujme se. Náš život se odehrává právě teď. Ani včera, ani před rokem, ani za hodinu, ani příští jaro, ani za deset let. Teď. V tuhle chvíli. Nic jiného nemáme. Tak si to užijme! S chutí a radostí.

Někde jsem četla, že když se J.S.Bach vrátil jednoho dne domů a jeho žena a dvě děti byly mrtvé, prosil: „Milý Bože – dej, ať nikdy neztratím radost.“ Jestli svoji „Ódu na radost" napsal před tím nebo potom, to nevím, ale posílám vám ji – s radostí a pro radost, vaši i těch, kterým ji předáte zase vy. Sdílejme ji a ona poroste – přesně tak, jako tady:

http://www.youtube.com/watch_popup?v=GBaHPND2QJg&feature

Mimochodem – říká se, že velcí hudební skladatelé jsou andělé, kteří se nechali porodit mezi nás, aby nám pomohli… Bach k nim určitě patří.

.............................................................................................................

*/Původ rčení (objevení skryté podstaty věci a jednání): Johann Wolfgang Goethe ve svém stěžejním díle „Faust“ píše o učeném doktorovi Faustovi. Ten byl nejen hledačem kamene mudrců a elixíru života, ale studoval vědy i magie a stále toužil poznat víc. Byl odhodlán upsat se i ďáblu, aby došel cíle. Jednou se venku k němu přidal černý pudl, lísal se a nedal se odehnat. U Fausta se usadil ve studovně za kamna a postupně se zvětšoval a proměňoval do lidské podoby. Byl to pověstný Mefistofeles – ďábel, který doktorovi sliboval poznat taje i rozkoše světa.V okamžiku, kdy se pudl změnil v ďábla, Faust překvapeně i pobaveně zvolal : „Tak tohle bylo to jádro pudla!?“ V originále (německy) věta zní: "Das also war des Pudels Kern." (Wikipedie)

..............................................................................................................

P.S.: Sorry, Bowie, já vím, že jsi beagle :-).