„Své matce nikdy nezapomenu, že jsem se vdala…“, řekla Anna.
„Kdyby byl v té době ještě naživu můj otec, nestalo by se to. Zeptal by se mě, proč to tak oddaluju… a že jsem oddalovala… a promluvili bychom si o tom… a já bych přišla na to, proč se vdávat nechci…, něco mně tam vadilo…., nevěděla jsem, co…. Ale matka řekla: Je ti skoro třicet, už spolu pár let bydlíte, ještě dýl chodíte, sousedi se ptají, proč se neberete. Tak kdy bude svatba? Příští měsíc? Mínění sousedů pro ji bylo důležité… Už jsem byla „stará“… Nezajímalo ji, co já… Nemůžu jí to odpustit…“
„Ale bylo ti devětadvacet…, byla jsi dospělá…“
„To bylo…, no ale… já nevím… Prostě jsem se začala na svatbu chystat, víš přece, jak to tehdy bylo… Možná jsem nebyla dospělá… Ne, to jí nikdy nezapomenu.“
Nevím, „jak to tehdy bylo“. I když Anna je jen o pár let starší. Ale je celkem jasné, „jak to měla ona“. Matku zajímalo mínění sousedů, ale Anna ne. Možná to tak bylo. Nezeptala se Anny, jestli se vdávat chce. Možná ji ani nenapadlo, že by to mohlo být za dané situace jinak. Když přece s Lojzou tak dlouho společně žijí… Ale mně nepřijde zajímavé pátrat po tom, proč Annina matka řekla či neřekla to, co řekla či neřekla. Nehledě na to, že už mezi námi pár let není. Spíš bych ráda věděla, proč inteligentní a dnes už snad i dospělá žena ještě po skoro dalších třiceti letech není ochotna převzít odpovědnost za svoje zpackané manželství, které po pár letech skončilo stejně neslavně, jako začalo. Za to, že se vdala, ačkoli nechtěla, ačkoli jí „cosi“ vadilo, ačkoli svatbu roky oddalovala. Že by skutečně jen proto, že máma zavelela? A zavelela vůbec? Zdá se, že se pouze zeptala. Jakkoli – pravděpodobně – autoritativně. Co tehdy bránilo Anně, aby si udělala jasno a zachovala se podle toho? Zřejmě obvyklý a navyklý způsob chování, který panoval v její rodině, v jejím okolí, způsob reakcí, kterému „se naučila“, který převzala. Ale otázka zní: co jí brání přijmout odpovědnost dnes? Neochota přiznat si, že i jí záleželo na mínění sousedů? Že nechtěla naštvat mámu či zranit svého přítele? Že šla proti svým zájmům, proti svým pocitům, proti hlasu své duše? Dokonce možná proti svému zdravému rozumu? Že neměla dostatek odvahy? Že byla závislá na mínění druhých? Že měla strach z jejich reakcí?
Nu, bylo to tak a mnohdy ještě je – v některých (i když by bylo možná blíž skutečnému stavu napsat „ve většině“) rodinách. A kolik z nás to tak pořád má? Jinak jsme neuměli, nevěděli, báli se, nechtěli… Tehdy. Ale proč ještě teď? Proč pořád?
Kolikrát jsme se tak v životě zachovali! Pod tlakem okolí, předsudků, strachů, pravidel… To se dělá, nedělá, hodí, nehodí, sluší, nesluší, vadí, nevadí… Jako když jsme jako děti otrhávali a házeli na zem lístky akátů: panenka, hraběnka, štěstí, neštěstí, láska, manželství, dítě, rozvod, smrt.
Bylo, nebylo. Je to pryč, voda to vzala. A pokud nevzala, vem to čert.
Je těžké odpustit druhým, když nedokážeme odpustit sami sobě.
Třeba jednoho krásného dne Anna dospěje i k tomu.