Milda má Hanču, Hanča má Mildu.
Před tím měl Danču, pak Janču, ale tuhle má „doopravdy“. Vzali se totiž.
Danča a Janča ho opustily, ač jím snášel modré z nebe. Tedy, ne naráz, postupně. Možná proto, že nebyly „doopravdy“ jeho. Nebo toho modrého snesl málo. Bolelo to. Pokaždé. Po Danče mu zůstal kokršpaněl Ferda a modrá kuchyně, po Janče andulka Julka a žlutá kuchyně.
Když přišla Hanča, vykázala Ferdu z Mildovy postele a Julku z kuchyně. Chápala jsem ji. Julka měla v okruhu dvou metrů neustále naseto a v posteli bych pro Mildu chtěla být jednička i já.
Hanča měla před Mildou Vildu. Taky ne „doopravdy“ a možná právě proto opustila ona jeho. Kdo ví. Naráz. Kupodivu to bolelo taky. I ji.
Když se Milda s Hančou setkali, ještě krváceli. Zraněná srdce a city, nenaplněná očekávání… Kdo je zahojí, kdo je naplní?
Milda se snažil, seč mu síly stačily. Už zase snášel modré z nebe. A nejen to. Dělal, co Hanče na očích viděl. No, občas i řekla. Jako v pohádce:
„Budu s tebou, milý Mildo, když mi splníš tři přání. Za prvé: důsledně oddělíš svůj byt v prvním podlaží domu staré tety Běty od jejího bytu v přízemí. Za druhé: vyměníš bílé obkladačky v koupelně a na záchodě za oranžové. Za třetí: pořídíš novou kuchyň - zelenou.“
Milda všechna tři přání splnil a jako bonus přidal velikou terasu s krbem.
Hanča s Mildou dál byla a nebyla. Občas přespala, občas se nasnídala, někdy i naobědvala. Milda vařil, uklízel, vydělával peníze a taky se pustil do zahradních úprav, aby se Hanče v domě líbilo a byla v něm s ním ráda.
Teta Běta pozorně pozorovala, co se to v jejím domě děje. Ale protože má Mildu moc ráda a přeje mu, aby byl šťastný a doufá, že tentokrát to vyjde, že ho šťastným učiní Hanča, když ty dvě předchozí tak zklamaly, nereptala.
Milda už nechtěl nic ponechat náhodě a požádal Hanču o ruku. Hanča souhlasila, ale Milda bude muset počkat, v poslední době se poněkud vydal z peněz a Hanča má o své svatbě jasnou představu. Konečně se dočkal. Svatba byla krásná, Hanča šťastná. A Milda, vzdor výši účtu, taky.
V prvních dnech po svatbě šlo všechno dál stejně jako před svatbou. Nezměnilo se zhola nic. Jen Milda byl zasmušilejší. Asi nějaké změny čekal. Tetě Bětě ve slabé chvíli řekl:
„Já vím, že tu káru táhnu a potáhnu sám. Mně to nevadí, počítám s tím. Úplně by mi stačilo, kdyby se na tom kozlíku aspoň usmívala, když se ohlídnu…“
Bude šťastný, když bude šťastná ona. A dělá pro to, co umí a stačí. Jen aby toho modrého na nebi bylo dost.
Jo, abych nezapomněla, ke změně už došlo. Hanča si koupila kočku Božku.