Pustila jsem se na tenký led. S tím vědomím však budu pokračovat. Mé úvahy, podložené nejen čtením chytrých knih, ale především mou osobní zkušeností, si nekladou nárok na bezchybnost, dokonalost ani úplnost a už vůbec ne vědeckost. Mohou naštvat, mohou rozčílit, mohou vyvolat soucitný úsměv. Ale mohou někoho přimět k zamyšlení. A novému pohledu na věc. A o to jde.

Díváme – li se na naše nemoci jako na způsob komunikace ve vztahu, v rodině, prostě v nějakém nějak fungujícím systému, a tak se na ně, moc prosím, dívejme, nemůžeme nemoc vnímat jako výlučnou záležitost nemocného. On totiž nežije ve vzduchoprázdnu. Žije – a nespíš dlouhodobě - v jakémsi organismu, který je řízen určitými pravidly. To z mého včerejšího textu mezi řádky také kouká, ale možná ne dost zřetelně. A pokud ta pravidla, ten zaběhaný způsob komunikace, je nezdravý (např. manipulující, potlačující, zesměšňující, znevažující, odmítající, popírající, ironizující, nerespektující nebo dokonce absurdní) a to hodně a dlouhodobě, je velmi pravděpodobné, že některý „článek“ zareaguje právě nemocí. Není to reakce vědomá. Není to úmyslně, není to ani schválně. Symptom nemáme pod kontrolou, on si žije „svým životem“. Nemoc se stala součástí fungování systému, rodiny, součástí určité stability rodiny. A to je potom každá snaha marná, prostě to nejde, svépomoc nefunguje. „Okolí to nedovolí“, i když by se mnou do krve nesouhlasilo. Pokud to ovšem není jinak. Někdo se uzdraví, jiný ne. Proč? Někomu stačí operace, jiný potřebuje ještě psychoterapii, dalšímu nepomůže nic. Proč? Má vůbec smysl hledat odpověď? Máme vůbec dostatek informací? Nevím, jak vy, ale já žádné. A nechci se teď pouštět do spekulací, nechci se v tom utopit. Jedno je jisté: pokud východisko, nevidíme, tak ho vlastně nemáme. Potřebujeme pomoc někoho, kdo nám ho pomůže najít. Pokud chceme. Tak, to už se mi líbí víc.

Za předpokladu, že „východisko uvidíme“ a začneme se uzdravovat, začne se tím současně narušovat dosavadní „rovnováha“ v rodině, pokud se nezačne měnit i fungování (komunikace) rodiny. Rodina jako systém se dostává do nerovnováhy a má snahu opět vyrovnávat. A velmi pravděpodobně nemocí jiného člena, často partnera (nebo taky opětovným zhoršením nemocného, pokud neustojí změněnou situaci). Na jedné straně to vypadá hodně složitě, ale na druhé straně je to jednoduché. Představme si, že např. manželství stojí za houby, ale drží je pohromadě nemoc jednoho z partnerů. Ten druhý prostě nemocného (pokud možno „na smrt“ – nejsem cynik, jen pro názornost) přece nemůže opustit. Jakmile se nemocný uzdraví, dojde pravděpodobně k rozpadu manželství (nebo manžel zase začne chodit každý večer na pivo, zatímco teď mi čte nahlas ženské romány a vaří bylinkové thé) – a to ten nemocný možná nechce připustit. A možná to podvědomě nechce připustit ani ten druhý a tak, když hrozí, že by se třeba mohl trhnout ten uzdravující se (a ve skutečnosti to tak vůbec nemusí být, postačí obava toho zatím zdravého partnera), tak onemocní ten druhý a máme o stabilitu (rovnováhu) systému opět postaráno.

Pokud jako nemocná pro sebe začnu dělat nebývané věci (třeba navštěvovat psychoterapeuta, léčitele nebo chodit do kostela), partner to všechno může paradoxně cítit jako své ohrožení. Je mu to všechno cizí, může z toho mít strach, co to se mnou udělá, možná se mu zdá, že se měním a má obavy, co to pro něho může znamenat, možná má pocit, že se mu vzdaluji… Takže i on se dostává do paradoxní situace, na jedné straně chce, abych se uzdravila, na druhé z toho může mít obavy (což by si samozřejmě nikdy nepřiznal, dokonce by tomu ani nevěřil, mluvíme taky o nevědomých úrovních, jak u jednoho, tak i u druhého), stejně jako z toho můžu mít obavy i já. To není pustá konstrukce, vycházím z prožitého, tak nějak to zpětně vnímám i u nás doma.

Mimochodem - odborníci na slovo vzatí (P.Watzlawick, J.B. Bavelasová a D.D. Jackson v „Pragmatice lidské komunikace“) říkají, že dlouhodobě paradoxní komunikace vede jednoznačně k nemoci.

A jsme opět u jasné, srozumitelné, otevřené a upřímné komunikace. Tak se do ní už konečně pusťme. A pokud to neumíme, což neumíme, učme se. Nikdy není pozdě.