Nomen omen

Jedna z nich pojednávala o kamarádce, které se dvoří nějaký František: ňouma na entou, co taky můžete čekat od chlapa, který má tak děsný jméno. No považte - Fanouš, Fanula, Frantík… A pak následoval jeho popis. Už si to přesně nepamatuji, ale jako ňouma se nejen choval, ale i vypadal. Mám dojem, že mi tam to jeho chování, když pominu autorčino podání, zas tak příšerný nepřipadalo, ale nešť, přiznávám, že jsem tu „brusinku“ spíš přelítla očima, než přečetla. Ale hnula mi žlučí. Zřejmě zavadila o citlivou strunu.
Můj manžel se totiž taky jmenuje František. Ňouma není, nikdy nebyl, záviděly mi ho kdysi kolegyně na fakultě a kolegyně „důchodkyně“ závidí ještě dnes. Faktem ovšem je, že jsem s jeho jménem taky měla problém. Ba co dím, zřejmě ještě pořád mám, jinak by mě ta „brusinka“ nedostala a já bych nepsala to, co právě píšu.
Doma mu říkali Fana, ve škole byl Franta. Nelíbilo si mi jedno ani druhý, z Fany jsem se osypávala, Franta na mě řinčel železem a navíc mi v té době ještě dělalo vrásky moje ráčkování. Něco jsem si ovšem vybrat musela. Rozhodla jsem se pro Frantu, Františka jsem občas používala v intimních chvílích - taková mazlivá „zdrobnělinka“ - a snila o tom, že žijeme v nějaké anglosaské zemi a můj milovaný se jmenuje mužně Frank. Proč tohle všechno? Ani nevím, ale nejspíš za to, jako koneckonců i za spoustu jiných věcí, může moje dětství. Já před tím, myslím ten den D ve druháku v tanečních, znala Františky čtyři. Jeden byl přítel mých rodičů, obtloustlý pan architekt, kterého jeho žena oslovovala Fanouši. Druhý kluk od sousedů, kterému věčně teklo z nosu, šlapal si po počůraných punčocháčích a volali na něho Fanulo. Třetí a čtvrtý byli spolužáci na základce. Oba se špatně učili, jeden skoro nemluvil a tiše seděl, to byl Fanóš, kterému kluci říkali Piškot, druhého paní učitelka Kvapilová v šesté třídě dávala za vzor mé mamince, když jí vytýkala, že se vůbec nehlásím a doporučovala, abych si z tohohle spolužáka vzala příklad, protože „… ten se hlásí, i když nic neví…“, to byl Franta, jinak Trubec. Pátý byl opět spolužák, tentokrát na fakultě – Fero zpod Tatier. Sympatie vzájemné, ale už byl druhý v pořadí… Šestý je můj tchán. Tam měla asi problém zase tchýně, protože znám z vyprávění, jak moc chtěla, aby její prvorozený syn a můj první a zřejmě i poslední manžel nosil jméno Roman (její intuice byla neuvěřitelná - viz vyhledávač: Roman, jméno původu latinského, „Říman“, tedy ten, kdo má římské občanství. Tedy Ital, což v případě mého muže, který v Itálii strávil drahně let a je to země, v níž by žil, kdyby nežil tam, kde žije, je více než jen příhodné). Nicméně poslechla rodinnou tradici. Neuposlechnutí by, jak mi moje letité zkušenosti napovídají, znamenalo přinejmenším exkomunikaci, což nehodlala riskovat. Svému muži říká láskyplně Frantíku a moje první „Franto“, které slyšela, se jí zabodlo do srdce jako dýka:
„Když jsme ho křtili, zoufale jsem si přála, aby mu nikdy nikdo neříkal Franto. A ty jsi první, od koho to slyším. Nemůžeš mu říkat jinak? Třeba Fano?“
To jsem fakt nemohla. Fana byl můj prastrýc z pátého kolena, o kterém babička říkala, že "byl hezoučký jako děvčátko" a "tvářičky měl jako růžičky". V třiatřiceti zemřel na tuberkulózu.
Léta jsem žila s Frantou a už dávno jsem se tím nezabývala, když jsem přijela na víkend s etikoterapií a MUDr. Vladimírem Vogeltanzem do Příběnic. Jak jsme se tak postupně představovali, každému řekl pár slov k významu jeho jména, jak křestního tak příjmení, dokonce i k významu jména města, vesnice či ulice, kde bydlíme. Poslouchala jsem povídání o tom, jak nic není náhoda, ani to, že se jmenujeme právě tak, jak se jmenujeme, o tom, že každé jméno má svůj význam a svoji sílu, o tom, že je to velmi svévolné zasahování do „práv dítěte“, když mu - bez jeho vědomí - jméno všelijak zdrobňujeme a jinak potvoříme… Přimělo mě to k zamyšlení nad svým jménem. Ani ne tak nad jeho významem, který jsem znala, ale spíš nad tím, jak s jeho „podobou“ celý život zápasím… Doma Mona, ve škole Monika. Vnímala jsem to v té době jako jakousi schizofrenii. Kdo vlastně jsem? Od puberty jsem se představovala jednoznačně jako Monika, Mona zůstalo spojeno s dětstvím, původní rodinou, vlastně nejen, táhne se to dál, teta Mona, babička Mona, alespoň v té části rodiny, která zůstává úzce spjata s tou původní. Právě na onom semináři jsem se zkusila představit jako Mona. Samotné mně to znělo falešně a reakce ostatních, možná už Vladimírem převychovaných, byla jednoznačná:
„Mona? Co to je? To přece nejsi ty.“
Nejsem. Ale jsem ráda, že jsem si to zkusila, a i když jsem se v tu chvíli cítila trapně, aspoň mám jasno.
Možná přijetí jména souvisí se sebe přijetím vůbec, to mně tak k tomu tehdy napadlo. Což by ovšem znamenalo, že s oslovováním druhých to bude podobné. Fakt je, že postupem času a práce na sobě svému muži stále častěji říkám Františku. Tak nějak přirozeně a i ve chvílích zcela všedních :-). Moje tchyně má radost. Až mám nutkání vytahovat v její přítomnosti zase Frantu.
A závěrem pro všechny Františky, kteří možná nevědí (mimo jiné, co jsou) a pro všechny jejich partnerky, manželky, přítelkyně, milenky které možná taky nevědí (mimo jiné, co chtějí) připojuji, co jsem našla na internetu:
Původ jména italský. Toto jméno prý pochází od Františka z Assisi, kterého otec nazýval právě "Francesco" (malý Francouz) pro jeho znalost francouzštiny. Dle jiného zdroje je základem jména germánské Frank(o), což znamená "svobodný muž".
„Můj“ Francesco je spíš "poloviční Ital", ale především je to muž svobodný.