Následující text jsem opsala z knihy Kay Pollaka „Žádná setkání nejsou náhodná“, tak mi přišel na mysl, když jsem psala poslední povídání o tetě Bětě… On to taky někde opsal.
Když tě prosím, abys mi naslouchal,
a ty mi začneš dávat dobré rady,
vůbec neděláš, oč tě žádám.
Když tě prosím, abys mi naslouchal,
a ty mi začneš vysvětlovat, proč se nemám cítit tak, jak se cítím,
tak ve mně dusíš city.
Když tě prosím, abys mi naslouchal,
a ty si myslíš, že pro mě musíš něco udělat,
abys vyřešil mé problémy,
tak mě vlastně podvádíš, byť to zní podivně.
Možná to je vysvětlení, proč některým lidem pomáhá modlitba.
Protože Bůh je němý a neudílí nám dobré rady
ani se nesnaží uvést věci do pořádku.
Raději naslouchá a nechává nás, abychom se starali sami.
Takže buď tak hodný a jen mě poslouchej,
a pokud mi chceš něco říct, prosím, chviličku vyčkej, až přijdeš na řadu.
A já ti slibuji, že tě také vyslechnu.
(Anonym)
Třeba se jeho slova budou hodit i vám.