Šípkové Růženky a jiní bodlinatí

Dvě matky, dvě dcery. Celkem tři ženy a jeden film. Opět americký. V poslední době shledávám americké filmy (klid, pouze některé!) nadmíru inspirujícími.

Tentokrát to byla „Vlastní pravidla“ s Jane Fondovou, kvůli které jsem tu televizi vlastně pustila. A dodívala se do konce, který byl sice rovněž americký, ale s tím už se v americkém filmu musí počítat.
Matky a dcery a mezi nimi vzdálenosti několika světelných let, v tomto případě let plných neporozumění, pocitů křivd, nepochopení, útěků z domova, drog, alkoholu, nekompromisních pravidel, sexuálního zneužívání, rebelantství, strachu, výčitek, vin, bolestí, vzdoru, ale také síly, odvahy a někde hluboko i lásky. Naštěstí tam byla. Nakonec všechno napravila, dcery (Lilly, Rachel) a matky (Georgie, Lilly) se s pláčem objaly, jako v pohádce.
Láska. Kde byla předtím? Kde se flákala? Zavřená byla. Uvězněná hluboko v srdcích nebo žaludcích, co já vím, kde ji kdo z vás má, zaházenou vším tím harampádím, zamčenou na deset západů, obrostlou nepropustným trním. Pohybujeme se světem jako nějací hybridi, v srdci zabodnutý ledový střep, na sobě brnění, stažené hledí, zbraně v pohotovosti ne-li v akci, tělo i duši samou nezhojenou ránu, plní strachu a bolesti, ubližujeme sobě i druhým. Mám tě ráda. Tři slova. Žádná z těch tří je nikdy od své matky neslyšela. Nikdy je neřekla své matce ani své dceři. (Teda až na konci filmu.) Jak měly vědět, že jsou milovány, když se cítily nepochopeny, ukřivděny, zneužity, odmítány.
Dvě matky, dvě dcery, celkem tři ženy. Moje matka, já, moje dcera. A mezi námi vzdálenost několika světelných let. A tlusté a vysoké zdi. Z nepochopení, neporozumění, pocitů křivd, výčitek, vin, bolestí, vzdoru, ale naštěstí také síly, odvahy a někde hluboko i lásky. Nepamatuji si, že bych jako dítě někdy slyšela: Mám tě ráda. Nepamatuji se, že by mě jako dítě někdo políbil. To se u nás nedělalo. Ani o narozeninách. Když jsem před několika lety začala bolestivě procitat z dlouhého a hlubokého emočního spánku, ptala jsem se své maminky, jestli jsem byla chtěné dítě… Asi se jí to tehdy dotklo.
„Mně taky nikdo neříkal, že mě má rád, nikdo se se mnou nemazlil, nikdo si se mnou nehrál, nikdo si mě vlastně skoro nevšímal, byla jsem hodně sama, skoro pořád…, na kole mě učil jezdit jeden z tovaryšů, taky pohádky mi četl on… Ale rádi mě přece měli. Táta mě někdy sebou vzal na výlet, když jel nakupovat látky, to jsem měla ráda…“
To já na tom byla líp. Se mnou si táta hrál, pomáhal mi s matematikou, když jsem potřebovala. S maminkou jsem si mohla povídat. Na dovolenou jsme jezdili, naučili mě na kole i plavat. Tak co mi vlastně chybí? Naučila jsem se být hodná. Dělat rodičům radost. A svoji jsem někde pozbyla. Ani já jsem se se sebou nemazlila. Nějak jsem zatvrdla či co.
Na dceru jsem měla vysoké nároky. Nikdy nezapomenu na svoji památnou větu:
„Mne n e z a j í m á, že ses snažila. Mne zajímá výsledek!“
Myslím, že šlo o slovní úlohy, které jí nešly. To mně šly vždycky.
Nikdy jsem jí neřekla, že ji mám ráda. Měla jsem pocit, že se odtahuje. Nebyla na mazlení. Byla to její vina. Jak jednoduché a jak pohodlné!
„Ale ty ses ani mazlit nechtěla, byla jsi taková vážná…“.
I to mi tehdy řekla moje maminka.
Dost. To jen, aby bylo jasno, jak to funguje. Vůbec není důležité, co bylo, ani proč to bylo. Vůbec není důležité, kdo za co může. Důležité je, vystoupit z toho zakletého kruhu. A musíme to udělat my. Zapomeňte na prince s mečem, který vás z toho trní vyseká a polibkem probudí. Nejste Šípkové Růženky. A nejste bezmocné. Vykašlete se na všechny staré křivdy, probuďte se, probuďte své city, obejměte své dcery a matky a řekněte jim: Mám tě ráda.
Že se to u vás v rodině nedělá? No tak to je nejvyšší čas s tím začít. V naší rodině to řekly jako první dcery. Možná to u vás bude jinak, možná začnete u svých synů a – mimochodem – kdy jste to naposledy řekly svým partnerům?
A jestli až sem dočetli i nějací muži, a já doufám, že ano, ptám se i jich. A, pánové, zapomeňte na větu: Ale to ona (on, oni) přece ví. Za prvé to vůbec není tak jisté a za druhé: Té věty se žádná žena nenabaží a synovi nebo dceři možná pomůže víc, než si myslíte. A třeba to budete právě vy, kdo odstartuje ve vaší rodině úžasné změny.

eZ Publish™ copyright © 1999-2025 eZ Systems AS