A dnes opět úvaha převzatá, slova, která mě oslovila v posledních dnech, slova Stanislava Štepky, principála Radošínského naivného divadla, slova, ke kterým není co dodat:
Vážené přítomné lidstvo,
povězme si to přímo:
člověk dokáže skoro všechno.
Udělat díru do světa,
ale i do ozónu,
udělat si pěkný dům
i pěknou hanbu,
oduševněle křičet hurá i fuj,
vypadat jako pěkný hrdina,
ale i jako pěkný idiot,
někdy dokáže být i sto roků na světě,
ale ani tři minuty pod vodou,
umí dobře hrát na klavír
i na nervy,
operovat srdce
i v týle nepřítele,
skákat o tyči a do řeči,
a – tuším - víc myslet na další generace počítačů než maturantů.
No, člověk by si o sobě neměl až tak moc myslet,
protože je jen – člověk!
Ani při nejlepší vůli nedokáže přeletět v pětimetrové výšce
z Náměstí hraničářů na Kolárovo náměstí –
ani za ideálních povětrnostních podmínek.
Nedokáže vonět jako lípa
a jen tak se rozmnožovat po větru.
To dokáže boží Příroda.
A proto by si měl člověk docela skromně říct:
až tak moc toho nevím
a proto se tu na světě raději budu divit
než svět měnit.
Při divení totiž nelítají třísky
a nehynou ryby,
ale rostou stromy
a padá sníh – a všechno je na svém místě
a v pořádku – jako tehdy,
když je na jaře opravdu jaro,
v létě léto,
na podzim na jabloni jablíčko,
v zimě zima,
na člověku hlava
a v člověku - srdce.
Stanislav Štepka