Pokukovala nenápadně taky. Zaměstnání? Ne. Snad nějaká škola…? Už to mám! Kamila. Kdypak jsem ji viděla naposledy…? Jasně, maturitní večírek…
„Moniko, jsi to ty? Bože, to je let, ani to nechci vyslovit…“
Otázka stíhala otázku, probraly jsme děti, vnuky, manžely i exmanžely, čím dál rychleji stárnoucí rodiče, letošní dovolenou, zaměstnání, zdraví, nemoci… Kamila jela za manželem do nemocnice.
„Snad to bude v pořádku, je po operaci, čekáme na výsledky. Ale děsí mě, jak ztrácí vůli k životu. Strašně se změnil. Pořád něco dělal, zlobila jsem se, nedokázal vypnout, odpočinout si, práce a zas jen práce. A najednou leží a kouká do stropu. Nemá o nic zájem…“
„ To chce čas, to víš, je to pro něj moc těžký. Říkáš, že práce a zas jen práce. Byla pro něho zřejmě moc důležitá, byl to „jeho život“ a teď ji nemá. Je to veliká změna, nejen teď, kdy ještě musí ležet, ale co pak? Možná už nebude moci pracovat s takovým nasazením…“
„To víš, že ne. A proč by taky měl? Už má nárok na důchod, kvůli penězům to taky dělat nemusí, ale on se toho bojí. Co bude dělat? Zahrada ho nebaví, to jsem dělala vždycky sama, vnuka máme jednoho a ještě na druhým konci světa… To ty jsi na tom líp, tys měla proč se uzdravit, musíš přece pomoct dceři, vodíš vnučku ze školky, pohlídáš, když je nemocná, když jdou mladí za zábavou…“
Chvíli jsem mlčela. Byl to pro mě důvod k uzdravení, k životu? Ano, mám ráda pravidelná úterní odpoledne prožitá spolu s vnučkou, mám radost z pubertálního gymnazisty - kytaristy i o pár let mladšího judisty. Ráda svým dcerám občas pomohu, pohlídat vnuky v nemoci, zavést do baletu či do plavání, ale že by mi to stačilo? Myslím, že ne. Ani milující manžel, ani rodiče, ani zahrada, ani pes, ani… ani… ani. Ne. Nestačilo. Musela jsem jít mnohem dál a hloub, musela jsem najít své dávno zapomenuté sny, musela jsem k sobě. Musela jsem svému životu dát ještě jiný smysl a rozměr. Musela jsem najít radost. Ne jenom (i když to vůbec není málo) z toho, že druzí jsou zdraví, daří se jim dobře, rostou a mají jedničky. Musela jsem najít RADOST. Musela jsem přijít na to, co mi radost dělá a dělat to, musela jsem své sny změnit v cíle, musela jsem je začít realizovat. A zažívat tak něco, co jsem už dlouhá léta neměla – opravdový, upřímný a silný zájem o to, co dělám, zaujetí pro věc, radost z drobných úspěchů i rozhodnutí, taky ze spadaného listí, z ranních mlh i vydařených fotek, napsaných fejetonů i besed, ze setkávání s přáteli i klienty. Mít chuť do života. Bavit se jím, což znamená i „chodit za zábavou“, protože já přece nejsem stará. Anebo jinak: nejen mladí se mohou bavit.
Znám ženy, pro které byla či je pomoc dětem a vnukům dostatečně silným motivem. Proč ne? Není žádné dobře ani špatně.
Dovolím si na tomto místě ocitovat slova z knihy „Nemoc jako řeč duše“ (R. Dahlke):
Není cílem dělat to, co je „správné, „ dobré“ nebo „co se očekává“, nýbrž nalézt a prosazovat to, co je svérázné, individuální…Také láska nemá nic zjevně společného s tím, abychom byli ke všem laskaví… Do života musí vstoupit životní obsah, který má co do činění hlavně se sebou samým a méně s ostatními… Kdo nežije v souladu s vlastní cestou, žije v ohrožení…
Pod to se můžu podepsat.
Kamile děkuji za podnět k zamyšlení a Vám, milé čtenářky i čtenáři, přeji, abyste nalezli své sny a splnili si je.

(Psáno pro č.02/2010 Bulletinu Ženy50+)