Johanka,tč. žákyně třetí třídy základní školy, přišla nedávno domů se zmatkem v hlavě. V prvouce se začali učit o živé a neživé přírodě. Děti dostaly seznam „věcí“ a zadání: rozčlenit je na živé a neživé.

Od té doby, co jsem se ve své práci nechala inspirovat knihou „Cesta“ od Brandon Bays, zdá se, že má setkání s klienty přinášejí klientům (i mně) více užitku. Výsledky jsou výraznější a mně se pracuje lépe a radostněji. Jak takové sezení probíhá? Různě. A pokaždé jinak J. Ale s laskavým svolením klientky Evy jsem sepsala – a vy si můžete přečíst – jak probíhat může.

Kraniosakrální terapie. Začíná tentokrát zcela nevinně. Zita mi dává ruce na chodidla, je to příjemné. Já relaxuji a Zita se pomalu vyptává, co je nového – doma, v rodině, v práci… Ano, příjemná relaxace prostoupená povídáním o novinkách v životě.

Začalo to obědem. No, vlastně to začalo mnohem, mnohem dřív. Ale dobře, dejme tomu, že obědem. Na pátek jsem si namyslela pečené brambory a zaziky. Tedy něco na ten způsob – místo jogurtu tvaroh, místo okurky mladá žlutá cuketa.

“Pojďme se domluvit tak, ať je nám v tom OBĚMA dobře”

Nevýchovný rodič je rodič partner. Ví, že děti přicházejí na svět už “hotové”, a proto jejich úkol je být jim partnerem a průvodcem na tomto světě. Rodič partner ví, že každé dítě se vždy nejvíc učí napodobováním a proto věnuje nejvíc času ve výchově tomu, aby sám žil takový život, kterým může své děti inspirovat a který od něj budou chtít odkoukat. Jeho výchovný nástroj je ve všech situacích dohoda. On řekne, jak to chce, dítě řekne, jak to chce, a spolu najdou řešení, ve kterém je všem dobře.

(cit. z http://www.nevychova.cz/o-nevychove/ )

Taková „hurá“ akce to byla.. Zavolala kamarádka, jejich farnost pořádá zájezd do Izraele, Pepa s ní odmítá jet, ještě jsou volná místa…

„Bylo jí šestnáct a šla se spolužákem do kina. Ve chvíli, kdy zhasla světla, chytil ji za ruku. Brzy se jim začaly potit dlaně, ale chlapec se neodvažoval pustit ruku, kterou tak odvážně uchopil, protože by to znamenalo přiznat, že se potí a že se za to stydí. Tak máčeli hodinu a půl ruce v horkém vlhku a pustili se, až se začala rozsvěcovat světla.“ (Milan Kundera: Nesmrtelnost).

Zaskočila jsem k tetě Bětě. Loupla po mě očima od loupání brambor, cosi zamrmlala, možná to byla odpověď na pozdrav.

„Přišla jsem se na vás podívat…,“ pronesla jsem neutrálně.

„Je na dvoře. Obdivuje rozkvetlou třešeň,“ přecedila skrz zuby a trhla hlavou směrem ke dveřím.

Před pár dny mi druhačka Johanka povídá:

„Babi, dostali jsme za domácí úkol vybrat si jednu babičku a něco o ní napsat. Já jsem si vybrala tebe.“

„Aha. A co o mně budeš psát?“

„Mám napsat, jak se jmenuješ, v kterém roce ses narodila a odpovědět na otázku, proč tě mám ráda.“

„A už víš, co napíšeš?“

http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/3465-vedci-dokazali-ze-nase-myslenky-mohou-zpusobovat-geneticke-zmeny

Vypadá to všechno strašlivě složitě. Až děsivě složitě. Skoro beznadějně složitě. Vědecky. Ale žádná věda to není. Je to jednoduché. Jen v to věřit. Jen změnit to, v co věřím.