Brambory voněly z trouby a manžel zamířil přímo do kuchyně.

„A dalas na ty brambory tvarůžky?“

Do háje! Nedala. A ráno jsem mu to slíbila.

„Já zapomněla. Necháme to už tak, já na ně stejně nemám vůbec chuť.“

„Jen je tam dej, bude to výborný.“

A už je vytahoval z krabičky a krájel. Já na ně fakt neměla ani trochu chuť, i když je jinak mám moc ráda v jakékoli podobě. Měla jsem chuť na své zaziky a čisté brambory a tečka. Ale otevřela jsem přesto troubu a tvarůžky naskládala skoro (!) na všechny plátky brambor. A tak nějak jsem se viděla, jak si těch několik neposkvrněných plátků přikládám k hromádce tvarohu.

Dopečeno, zapečeno, hotovo.

„To stačí, to si dej už sobě, krásně to voní.“

A já si poslušně (?) dala. A automaticky (?) jedla. Nebylo to špatné, ale „bez“ to bylo lepší… Proč to vlastně jím?

Do půl hodiny po obědě mě příšerně rozbolelo v krku. Co to zas ksakru je? Že bych něco chytla od dcery? Bere antibiotika, likviduje nějaký streptokoky či co. To by mi tak ještě sházelo! Nebo jsem prochladla? A ta včerejší únava… No tak, dej s tím pokoj. Zas ty obvyklé, stereotypní úvahy! Vždyť dávno víš, že všechno má i jiný konec, za který můžeš vzít… Ještě pár hodin jsem se trápila, nechtělo se mi do toho.

V šest jsem se konečně uvelebila v křesle, zavřela oči, zklidnila se a… šup, už jsem byla v krku. Vlevo v místě nejhorší bolesti ošklivě rudé místo. Hm. Tak se na něj pořádně podívej, dala jsem si pokyn. No koukám, pranic se mi to nelíbí. No a co cítíš? Jaké to v tobě vyvolává emoce? Je to v pořádku tak, jak to je? Naléhala jsem na sebe, jsouc zároveň klientkou i terapeutkou. V pořádku to rozhodně není. Ale emoce? Kde nic tu nic. Dobře, promluvila jsem opět coby terapeutka ke svému neochotnému já. A kdyby to místo něco cítilo, co by to asi bylo? Vztek. A pořádný. Místo vydulo rudé tváře a upustilo zuřivě páru. A znovu. Mně přímo do obličeje. A už jsem ten vztek cítila v sobě. Potlačený vztek. A taky zmatek a smutek a možná ještě něco, ale hlavně ten vztek. A vědomí, že nesmí ven, musím ho nechat v sobě. Koukám na nohy. Jsou malé a na nich šněrovací bílé kožené botky, kolik mi může být? Dva? Tři? Nanejvýš. Sedím na podlaze. Zakrývám si rukama uši. Vedle, v místnosti za zavřenými dveřmi, se hádají dospělí. Máma, možná táta, babička,… Nevím. Nesmím tam. Nevím, co se děje, nevím, proč se hádají, nerozumím tomu, jsem zmatená, nikdo mi nic nevysvětlí. A strašně to bolí, cítím bolest na hrudi, pod hrudní kostí, na průduškách. Bolí mě, že se tak k sobě chovají. Copak se nemají rádi? Proč si ubližují? Bolí mě to. A mám pocit křivdy a zlobím se, moc se zlobím – jak to, že oni mohou křičet a já ne? Jak to, že oni mohou křičet jeden na druhého a já nesmím křičet vůbec? Když křičím, tak dostanu. A já jsem bezmocná. Když se mi něco nelíbí, nedokážu to dát najevo jinak než křikem. A to nesmím. Nesmím se vztekat. Nesmím cítit, co cítím. To je nebezpečné. Říkají, že je to špatně. Že se to nedělá. Nesmí. Ale já se přesto zlobím. Musím ten vztek držet v sobě, polykat ho. Jinak dostanu nářez. Trčí v krku, dráždí mě tam, škrábe, bolí. Tolik to bolí. A oni můžou??? To je nespravedlivé! Nechci je poslouchat! Držím si uši. Ze dveří vyjde máma, chytí mě za ruku, je vzteklá, nic neřekne, odvádí mě, táhne pryč.

Ach jo. Tak do toho. Uděláme posezení u ohně. Pozvu si tam mámu a své mladší já, tu dvou až tříletou holčičku.

„Tak. A teď řekni své mámě všechno, cos tam v té situaci cítila, co sis myslela. Všechno, cos tehdy nemohla projevit, vyslovit, dát najevo. Všechno ze sebe dostaň.“

Mám hlas malé holčičky a všechno to ze sebe sypu. Máma u ohně je zmatená. Nechápe. Ona přece udělala to nejlepší, co mohla. Chránila mě. Zlobím se na ni, pláču. Je jí to líto, je bezradná. Neví, co měla jiného udělat. Opakuje, že se mě snažila chránit. Abych nic neslyšela. Děti nemají slyšet hádky. Rozhovor nikam nevede.

„Dobrá. Tak co bys potřebovala, abys tu situaci vnímala jinak, aby ti neubližovala, aby ses netrápila, aby to nebolelo? Je něco takového? Nějaká vlastnost, dovednost?“

Jo, je. Vědomí, že nemusím všemu rozumět. Nadhled. Toleranci. Lehkost. Hravost. Radost. Vědomí, že se mne ta situace netýká. Přijetí. Klid. Pochopení, že lidi nemůžu měnit. A že nemusím přistupovat na jejich hry. A taky sebedůvěru a sebevědomí. A schopnost komunikace, schopnost vyjádřit svoje pocity jinak než křikem. Odvahu. Trpělivost. Důvěru k mámě, že mě má ráda. Smysl pro humor. A hlavně vědomí, že mám právo cítit, co cítím.

No, možná si ta malá holka přála ještě něco jiného, něco, na co si už teď nevzpomínám. Faktem je, že jakmile do sebe vdechla všechny požadované vlastnosti a schopnosti, prošla tou zprvu tak těžkou situací znovu, tentokrát s lehkostí víly. Dospělí pořád někde vedle křičeli, ale ona si v klidu hrála na zemi s kostkami, doléhající hlasy ji nijak nevzrušovaly ani nevyrušovaly, jí se to netýkalo. Když máma vysupěla ze dveří a cloumla ji za ruku bez ohledu na právě postavenou věž, měla chuť začít křičet, ale uvědomila si, že to nemá cenu, že máma pro svůj vztek není schopná cokoli vnímat, přijala tu situaci s pochopením, trpělivostí a nadhledem. Nic nebolelo, netrpěla, byla v pohodě, chování dospělých přešla s pokrčením ramen a s lehkým pobavením vyjádřeným zakroucením hlavy a povzdechem. Ty lidi!

Mámě odpustila, vlastně už nebylo co. Nechali jsme ji odejít a oheň zmizet. Současná Monika té malé vyjádřila lítost nad tím, co musela prožít a slíbila jí, že ji nikdy neopustí, že už navždycky bude mít k dispozici ty vlastnosti a schopnosti, které jí tolik pomohly, ujistila ji, že ji má moc ráda a vždycky bude mít. Pak se holky zase spojily v jednu a bylo.

V krku mě bolelo o poznání míň, možná už to ani bolest nebyla, a do rána byl krk čistý. Fajn, říkala jsem si ještě v posteli. Ale co bylo tím spouštěčem? Jasně, tvarůžky! Nesmyslně jsem potlačila svoje pocity, jedla je, i když jsem na ně neměla chuť a i když vlastně vůbec nebyl důvod. A měla přitom na sebe vztek, který jsem si nedovolila cítit už vůbec. No jo, nesmím cítit, co cítím. Takže takhle ne. Jednou provždy. Moje pocity jsou moje pocity, mám na ně plné právo a nikdo (ani já) mi je nemá co zakazovat.

Tvarůžky. Taková banalita.