Voda živá
Johanka,tč. žákyně třetí třídy základní školy, přišla nedávno domů se zmatkem v hlavě. V prvouce se začali učit o živé a neživé přírodě. Děti dostaly seznam „věcí“ a zadání: rozčlenit je na živé a neživé.
Johanka narazila – jako jediná napsala, že voda a kámen jsou živé. Ona je tak prostě vnímá, ona ví, že živé jsou.
„Mami, proč říkají, že je voda neživá? Nebo kámen?“
„Protože si to myslí, protože tomu věří.“
„Všichni? Jak to? Proč se to mám učit já!?!“
„Všichni ne. Ty si to nemyslíš, já taky ne. A nejsme samy. Jsou lidé, kteří s kameny i mluví, s kterými mluví kameny… Nevím, proč to tak je. Asi tomu uvěřili, asi se to tak naučili, možná o tom nikdy ani nepřemýšleli, možná jsou v tomhle směru méně vnímaví…. Ale nejsou takoví všichni.“
„Hm. A co mám teď dělat?“
„To nevím. To si musíš rozhodnout sama. Můžeme zkusit najít školu, kde tohle děti neučí…“
„To ne, to už jsme přece řešili, já tam zůstanu. Spíš nevím, jak se teď chovat…“
„Jak to cítíš. Můžeš trvat na svém, pak budeš mít možná horší známku z nějaké písemky. Bude ti to vadit? Nebo nad tím mávneš rukou? Ty víš, jak to je, ale paní učitelce ani spolužákům nemusíš jejich názor vyvracet… Můžeš taky tu jejich hru hrát s nimi – jestli se ti to líbí… Vždycky to bude tvoje volba. Důležité je, aby ses v tom cítila dobře.“
„Hm. Tak jo. Díky.“