Pak najednou slzy, no jo, lítost, smutek, pořád nejsem dost dobrá…

Ach jo, pořád to tam je, ještě pořád pocit, že musím udělat ještě „něco“, abych byla „víc dobrá“.

„ Dokonalá,“ směje se Zita „Ale vždyť to jsi.“

No jo, no.

Tlak na prsou, tmavé místo, temně zelené.

„Co ti tam sedí? Podívej se. Že by žába na prameni? Není tam pod ní pramínek světla?“

Fakt, v ten moment je to žába, trochu světlejší a pořád bledne. Pramínek nevidím. Ani vody ani světla.

„Co ti chce?“

Nevím. Mlčí.

„Třeba se nějak jmenuje?“

„Žabka carevna.“

„No tak ať se promění, v krásnou dívku…“

„Ne, je to jinak, je to žabák.“

„Tak co s ním? Vyhoď ho. Pryč s ním.“

„Nee. To ne. Mám pocit, že bych ho měla políbit. Čeká na to… Jo, udělám to, proč ne, a uvidíme…“

Líbám. Žabák se rozplyne. Byl velký, světle zelenomodrý, jako barva vody v bazénu… a vypadal zvláštně, spíš jakoby namalovaný, než že skutečný…

„ Ještě je tam, v hrudníku, jedno tmavé místo, černočerné… je to les, to vím, ale vidím jen černou tmu…“

„Tak do něj vejdi, vezmi si světlo, třeba popros i anděla, ať tam nejsi sama, prosvětli to…“

„To ne, světlo ne. Musím ho projít tak jak je, sama.“

„No tak jdi. Je to tvůj les, můžeš ho třeba proklestit, aby tam bylo víc světla…“

Ne. Nic klestit nebudu. Jen do něj vstoupím, změní se. Je v něm světlo, dokonce slunce, je to les na Rejvízu…

„A vzadu je rašeliniště…“

„Rašelina je stará, jako stará kniha, můžeš z ní čerpat moudrost…“

Jo, je to hezký místo, Prolínají se mi obrazy všech rašelinišť, které jsem kdy navštívila…

„Jo, hezký, ale kus dál je temné místo, je to zase na Rejvízu, byl tam ve válce ruský zajatecký tábor, je to těžké místo, musely se tam dít hrozné věci…“

A nedaleko jsou Velké Losiny, bleskne mi hlavou, čarodějnice, kdo ví, jestli něco s nimi nebylo i tady… „Jako by tam byly spousty uvízlých duší.“

„Zkus jim pomoci, pošli tam světlo…“

Snažím se, nejde to. Je to hrozná síla, s tím nemůžu pohnout…

„Tak se do toho tak nepokládej, nemusíš všechno zvládnout a navíc sama… Zavolej si pomoc, udělalas, cos mohla, není to jenom na tobě…“

No to je dobrý. Napřed mě do toho naveze a potom vycouvá. Do háje. Proč nedám na sebe? Já přece věděla hned, že se mě to netýká. Teď to mám.

Nedaří se mi toho zbavit, odejít, nechat to být. Stojím tam jako přibitá a pořád cítím velikou tíhu na prsou.

„Ach jo, to je těžký, když ty musíš všechno zvládnout sama…“

Pokouším se tu tíhu rozdýchat. V hrudníku se mi náhle ocitne krystal – diamant. Vychází z něj silná záře, bílá, pak fialová.

„ To je barva moudrosti,“ říká Zita.

Tíha ustupuje. Pomalu se stěhuje se nahoru, do přední části ramen, do rukou. A pak se pomalu a neochotně vytrácí.

A současně se přede mnou objevuje postava – je to žena, elfka, napadá mě, tmavě zelená, jakoby šaty z mechu, tmavě hnědé polodlouhé vlasy. Jako já. Má lehce rozpažené ruce a z hrudníku jí směrem ke mně začíná zářit světlo. Je to moudrost. Moje vnitřní moudrost. To ona mi do hrudi vložila ten diamant! Jednoho dne spolu splyneme, říká. Podává mi ruce, držíme se. Připadám si vedle ní tak vyschlá a zborcená, jako hromádka suchého listí…

„Tak si z ní načerpej té její svěží barvy, té svěžesti, jistě nebude proti…“

Pomalu vyrůstám, už jsem velká jako ona a natéká do mě světle zelená barva…

„Vzpomeň si, jak raší na jaře první lístky, jakou mají barvu… po dlouhé a kruté zimě nepřijde léto přes noc, chvilku to trvá…“

Jednoho dne splyneme v jedno… Zatím se elfka akorát rozplyne v lese.

„Mám hrozně těžké nohy, od kolen dolů, jako hliněné, tlusté, strašně těžké…“

„To jsi měla už na začátku, od pasu dolů… prodýchávej je…"

Dýchám, nohy už jsou zase moje, ještě kus hlíny u pravého kolena… ale co to? Ty nohy jsou zase světle zelené…a chodidla vypadají jako žabí nohy! Nohy skokana. Bambulky na prstech, blány. A už je tu ten žabák. A já jsem jím nebo on mnou nebo tak nějak napůl… jakoby mi ukazoval: teď můžeš takhle krásně plavat a skákat do vody i do vzduchu, odrazit se… Vidím štíhlou žabí nohu napjatou ke skoku… moc tomu nerozumím, mám jen pocit vzdušnosti, průzračnosti, lehkosti, možná hravosti…

„Lehkost, tu potřebuješ…“

Žabák se rozplývá. A já mám pocit, že mám nového přítele, ochránce, učitele…

Končíme. Cítím se unavená, točí se mi hlava. Zita mi podává vodu, krájí meloun.

„Pořád mám před očima toho žabáka… Co představuje, nevíš?“

„To nevím, počítá se v symbolice spíš ke hmyzu a ten představuje věci spíš negativní, nemoci a tak…“

„To ne, ten můj žabák je o něčem jiném… ukazoval mi, jak udělat velký skok, s lehkostí plavat…“

„No, třeba bys měla začít dělat nějaký sport, i když…“

„Ne, to není o fyzickém sportu. Ale jak jsi to řekla, viděla jsem nohy běžce zakleknuté ve startovních blocích, vlastně užuž běžel… Že by nový start? Skoková změna?“

Doma hledám žáby na internetu:

1/ http://www.kidsland.cz/poradna_detail.php?id=4414

Žáby mají také své místo mezi uctívanými zvířaty. Ptáte se proč? Žáby a žabáci jsou totiž velcí čarodějové. Dokážou nejenom skákat přes potok, ale - hop a hop - a jsou v jiném světě. Jednou na zemi, podruhé pod vodou. Jejich skoky představují magická kouzla, jejich schopnost se přizpůsobit je symbolem příjímání nových myšlenek.

Určitě jste také někdy zaslechli pořekadlo „sedí jako žába na prameni". Neústupná odporná žába hlídá poklad, sedí na prameni živé vody a ten, kdo se jí štítí, se k prameni nikdy nemůže dostat. Ale moudrý člověk přijme žábu s celou její ošklivostí, obdaří ji sladkým polibkem a promění v krásnou princeznu. Tomu se pak za odměnu otevřou nevídané možnosti.

Žába je symbolem změny a ve starověku byla symbolem znovuzrození. Málokdo dnes ví, že ve starém Egyptě nosila královna světa duchů a čarodějka Hekat talisman představující žábu s nápisem „vstala jsem z mrtvých". Pro starověké Řeky byla žába zasvěcená bohyni lásky Venuši. Babyloňané viděli v žábě symbol plodnosti. Pro Indiány je žába tvorem, který ovládá déšť a v Severní Africe žába jednou přinese lidem od bohů nesmrtelnost.

Když někdo přijme žábu jako své totemové zvíře, stane se žába jeho ochráncem a pomůže mu překonat velké změny, které ho v jeho životě čekají.

2/ Žába - je lunární zvíře. V Bibli je přítomno jako nečisté, v Egyptě však bohyně s žabí hlavou propůjčovala dlouhý život a byla symbolem vzkříšení. Církevní otcové jí pokládají za zvíře čarodějnic (zejména ropuchu, s níž se v černé magii provádějí různá očarování). Podobně jako had však bývá zobrazována s drahokamem na hlavě a symbolizuje moudrost, která ve všem dokáže rozpoznat duchovní sílu.

Moc moudrá z toho všeho nejsem. Ale budu :-).