Starý indián svému vnukovi vyprávěl o bitvě, která se odehrává uvnitř každého člověka.

„Je to jako bitva mezi dvěma vlky. Jeden je hněv, nenávist, závist, žárlivost, domýšlivost, pýcha, sobectví, hrubost, sebelítost a faleš. Ten druhý je radost, klid, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.“

„A který vlk vyhraje?“ zeptal se vnuk.

A starý indián odpověděl:

„Ten, kterého krmíš.“

Krmím, seč mi síly stačí, důvěru, klid, vyrovnanost, radost, soucit,… Jiným a jedním slovem LÁSKU, tak nazývám toho druhého vlka. Ten první je STRACH.

Souhlasím, jenom rozumem a omíláním pozitivních afirmaci to nejde. Alespoň ne mně. Hypnosa, transové stavy, meditace,… Ano, ale také vědomé žití – uvědomovat si, že to jak myslím, vytváří můj život, a s myšlenkami pracovat. Nahrazovat negativní pozitivními, hledat cíleně důvody k radosti, zaměřovat se na to „dobré“, být vděčná – je tolik lidí a věcí, za které jsem v životě vděčná, respektovat, nehodnotit, nesoudit, přijímat, nelpět (zejména na svých představách), přijímat, nebojovat, odpustit,… Je to jednoduché. A funguje to. Jen jsme tolik uvěznění v tom, čemu věříme. Čemu jsme se naučili věřit. Víra tvá tě uzdraví. A víra tvá tě onemocní, ba i usmrtí.

Poslední historka z MOÚ po kontrole na PETu, kde něco svítilo tentokrát míň, něco zase o něco víc:

„No, radost jste mi, paní doktorko, neudělala. Očekávala jsem (!), že to bude tentokrát výrazně lepší…“

„A to proč?“

„Protože se už několik měsíců cítím výrazně lépe. Dobře, výborně, řekla bych. Ustoupila únava, ani ruka nebolí, občas o sobě dá vědět, ale bolest se tomu říkat nedá. Mám chuť do života jak už dlouho ne. Prostě vážně dobrý.“

„No, víte, on se vždycky nemusí sejít subjektivní pocit s tím, co se děje v těle. Vy se zatím ještě cítíte dobře, ale ty výsledky ukazují něco jiného. Je to otázka času.“

Do prdele!!! Už jsem měla ruku na klice a tak ji bez dalšího zmáčkla a zavřela zvenčí. Co už nadělám, řeknu jí to jindy, v klidu. Ta nešťastná slova už byla vyřčena a padla na půdu sice ne už tak úrodnou, ale přece. Že si nedá pokoj! Jako kdybych ji na to opakovaně neupozorňovala! Ale dobře mi tak. Myslela to dobře, jak jinak. Lekařka. Vedla jsem zbytečné řeči. Stačilo seznámit se s výsledky (už samotný popis lékařů z PETu a CT je výživný ažaž), nekomentovat a vypadnout. Nedat paní doktorce příležitost aby narušila (zbořit, to už se jí nepovede) můj klid, důvěru a víru. Ne, v mém světě je to jinak – můj subjektivní pocit předbíhá dění v mém těle, to je holt hmotné a má tudíž trochu zpoždění. Tak jsem onemocněla, tak se uzdravuji. A to zpoždění, vím, čím to je – moje víra není dostatečně silná. Nejsem Ježíš (tomu to fungovalo okamžitě, hmota nehmota, věda nevěda, geny negeny). Zatím. Ale není všem dnům konec :-).