„Tak se mi zdá, že mi nějak přerostla přes hlavu,“ prohlásila moje dcera o své šestileté dceři. „Zkouší, kam až může. Důkladně a skoro pořád.“

„Jojo, kam až jí dovolíš,“ zasmála jsem se.

Nechali jsme si na domě udělat novou fasádu a chodník kolem domu.

Před téměř šestnácti lety zasadil můj zeť na naší zahradě lípu.

Vzápětí poté, co jsem u tety Běty zavřela domovní dveře, zazvonil zvonek.

Diana Kobzanová šíleně zhubla, dorazila na Mistrovství ČR v hodu mobilem v džínách, ve kterých vynikly její šíleně hubené nožky.

Napsala mi kamarádka Marta v reakci na mé tvrzení, „že všechno je v pořádku“.

Napsala mi: „Jsi dobrá!!! Přečetla jsem tvůj poslední příspěvek a při „přestaň fňukat“ to mnou projelo. Taky si často říkám, že pořád jen fňukám. Přijmout, a užít si to co je. A když zbudou síly, tak dělat něco, aby bylo líp…“

Nepřipadám si nijak zvlášť dobrá. Ten článek jsem napsala v lepší chvíli. Ale jsou i horší.

Mínila jsem prožít letošní (jarní) dovolenou na Madeiře.Mínila jsem vzít vnuky v létě do Vysokých Tater. Mezitím jsem mínila projet na kole cyklostezky kolem Dunaje. Mínila jsem uskutečnit řadu dalších akcí a věcí.

mi přišla v podobě "přeposílací" obrázkové prezentace. Nepatřím ke skalním "přeposílačům", ale její obsah mne natolik oslovil, že cítím potřebu se podělit...

Přihlásila jsem se na "ochutnávku" artekoučinku.

Můj manžel spravuje a opravuje. Tu přilepí uražené ouško u hrníčku, a to tak, že vydrží i myčku, tam utrženou podrážku u pracovní obuvi tak, že vydrží další tři sezony.