Albert Camus ve svém „Pádu“ napsal:

„Věřte mi, pro člověka je nejtěžší vzdát se toho, co koneckonců vlastně ani nechce.“

Sotva jsme zavřeli dveře po příjezdu z dovolené, zazvonil telefon. Teta Běta. Ani se nezeptala, jak jsme se měli, šla rovnou k věci.

- skví se, bíle na růžovém, nápis na tričku, které jsem si tuhle zakoupila v Tchibu.

Skolila mě jakási zatracená viróza.

Teta Běta se narodila před téměř osmdesáti lety.

K paní doktorce na onkologii chodím už pět let. Je špičkovou odbornicí, je příjemná, hodně mi pomohla.

Navštívili jsme po delší době své letité přátele. Počasí se konečně umoudřilo, hostitelé nám během pár dnů ukázali všechny krásy svého nového domova. Co při dlouhých vycházkách probírali naši mužové, nevím, my dvě s Mílou kdeco.

Elišce je čtyřicet. Navštívila na pár dnů své rodiče, aby pomohla mámě s nemocnou babičkou.

Johanka chodí druhým rokem do školky, za půl roku jí bude pět a její nohy dělají čest jejímu jménu.

Poslední den – neděli (navzdory varování v průvodci, prostě to tak vyšlo) – jsme se rozhodli strávit na jednom z Princových ostrovů v Marmanském moři, oáze to klidu.