Dcera má za sebou velmi náročné období.

Minulý týden jsem měla v jedné větší moravské vsi besedu na téma „Rakovina prsu a životní styl trochu jinak“.

Anna K. onemocněla, ruší koncerty. Tolik dnešní Právo.

Napsala mi jedna onkologická kamarádka. To se mi občas děje a obsah dopisu je vždycky inspirující. Nejinak tentokrát. Tak například jedna věta v závěru:

Na to, že ať přijdu, kam přijdu, jsem tam spolehlivě nejstarší, zatím s výjimkou návštěv svých či manželových rodičů, tety Běty a strýce Bořivoje a několika věrných a letitých kamarádek, jsem si už zvykla. Dokonce i na to, že někdy je to o hodně. Ale až tak?

Nastal dušičkový čas. Blížily se svátky, hroby dostávaly nové (a rok od roku čím dál barevnější) šaty, i zeptala jsem se tety, co mám letos koupit – zase bílé chryzantémy nebo pro změnu třeba věnec?

JB mi poradil, abych se ze svých zmatků pokusila vymalovat. Barvami a pořádně. Ne, až se mi bude chtít, ale cíleně, aspoň třikrát denně. A abych ho průběžně informovala.

Bydlíme v rodinném domku. V patře WC v koupelně, dole samostatně.

Vznášela jsem se v teplé vodě rehabilitačního bazénu a pokradmu si prohlížela dívku, možná spíš mladou ženu (kdo to dnes pozná, jestli je jí sedmnáct nebo pětadvacet?). Uvelebená v rohu na masážní trysce, z vody koukala jen krásná hlava s tmavým uzlem na temeni, pravidelné (řecké?) rysy, tmavé oči, pleť bez vady, pokud mě tedy nešálilo mé půldruhé dioptrie, šíje labutí.

V neděli jsme se vypravili k rodičům na chalupu sbírat švestky na slivovici.