Dávno už tomu dávno, měla jsem Velkou šéfku. Sídlila v metropoli, k nám do gubernie zavítala tak jednou měsíčně na inspekci, a to se pak děly věci.

Korespondence s panem Žaloudkem se nám pěkně rozvíjí. A je podnětná. Moje reakce na postoje onkologických pacientů ho asi nadzvedla. Napsal mi krásný, mírný, láskyplný dopis, v němž vysvětluje, proč výstavu a následnou knihu udělal.

Pan Peter Žaloudek mi poslal svoji publikaci „Myšlenky během ozařovací terapie“. Je to velice zajímavý pán, i když osobně ho neznám…

Klářinu dceru neznám natolik, abych ji požádala o její úhel pohledu, ale "handicapy" ve mně vyvolaly vzpomínky na mé maturitní ráno… Takže možná takhle:

S laskavým souhlasem své další kamarádky dávám k dobru její historku. K pláči, k smíchu? Posuďte sami:

Mám kamarádky a ty kamarádky mají, stejně jako já, dcery. Často probíhá výměna. Ne dcer, ale historek, které jsou občas k smíchu, častěji k pláči, i když, kdoví jestli to není k smíchu úplně všechno.

Dodívala jsem se na americkou komedii. Viděla jsem z ní mezi cvičením a sprchováním tak půlku, ale stačilo. Pointa mi neunikla.

Dostala jsem mail od věrné čtenářky. Stěžovala si. Od dubna nic nového. Mýlí se, nového je spousta, jen jsem nějak neměla čas se podělit. Možná právě proto. Ten největší důvod je, že jsem dopisovala knihu.

Bylo slunečné klidné ráno a já se konečně rozhoupala a vytáhla kolo.

Večer mi volala paní. Že jsem jí pomohla před lety, když měla problémy se synem.