Její velikost nespočívala v tělesném vzrůstu. Byla to totiž žena asimetrická, jak říkával jeden vtipný kolega. Asi metr krát metr krát metr. Holila si bradu a milovala žluté krajky. Ale když se blížil termín její návštěvy, náš Velký šéf se pod úsměvem začínal potit a vyvíjet neobvyklou aktivitu. Obvyklá aktivita spočívala v ranním čaji, který si během dvou hodinek pomalu vychutnával u nás v kanceláři za usilovného rozebírání televizní inscenace z předchozího večera. Obrovskou radost jsme mu udělaly občasným pozdním příchodem s omluvou, že jsme zaspaly. Ta působila zaručeně. Místo detailního rozboru televizní inscenace se jal rozvíjet duchaplné a několikasmyslné teorie o důvodech zaspání a bylo vystaráno nejmíň do deseti. Jen se u toho nedalo pracovat. Před příjezdem Velké šéfky se však stranil kolektivu. Když jsme vstoupily do jeho svatyně, našly jsme ho nehybně sedícího za psacím stolem, na jehož dokonale uklizené desce ležel úhledně srovnaný příbor a vedle něho v pravém úhlu stravenka. Přemýšlel. Výsledkem bylo, že jsme se začaly potit taky, protože obvykle s velkou invencí zdokonalil tabulky a přehledy, které jsme pro Velkou šéfku pravidelně chystaly. Když přijela, vyrazil s ní nejdřív na oběd. Pravděpodobně doufal v pravdivost pořekadla o lásce procházející žaludkem. Nebylo divu. Postavila do pozoru jiné kabrňáky. Na rozdíl od Velkého šéfa například nesnášela pozdní příchody, obzvlášť na porady, a zejména ne ZI, kteroužto zkratku s oblibou používala. A právě ZI vybujela pod velením Velkého šéfa v době jejího příjezdu do olbřímích rozměrů.
Proč jsem si na ni po létech vzpomněla? Jak se už u nás stává, manžel pod heslem "Všude dobře, tak proč být doma?" bez varování zmizel. Sice jen na pár dnů, které se ovšem často záhadným způsobem mění v týdny, a na služební cestu, ale stejně. Pršelo, tráva rostla jako zběsilá, kolem domu to začínalo vypadat pořádně zpustle. Co s tím? Posekat, že jo. Jenomže já na sekačku od poslední operace axily sáhla jednou, ruka mě brněla ještě půl hodiny. Klucivnuci na táboře, tatínka tím přece obtěžovat nebudu, dcera večer padá únavou a zeť píše diplomku… Tak do toho. Žádné nerovnosti, jen lehce dostupný a zvládnutelný terén, prostě kolem domu, na co dohlédnu z okna. Docela to šlo. Ruka v pohodě, slunce pálilo, kraťasy, tričko s ramínky, sandálky. Sekačka byla ovšem těžší a těžší a hůř a hůř ovladatelná. Najednou prudce couvla a vrazila mi plnou parou do palce na pravé noze. Zavyla jsem a se slzami v očích a po sérii rituálních poskoků na levé noze dopajdala do domu. Než jsem se uvelebila s nohou nahoře, zvládla jsem ještě dvojku vavřince. Uf! To teda bylo. Ale zevrubná prohlídka větší škody neukázala. Nehet držel, lak taky. Abych rychleji odpoutala myšlenky od bolesti a zrelaxovala, začetla jsem se do „ Deseti největších hloupostí, jimiž si ženy komplikují život“. Probudilo mě zahřmění. Do háje! První kapky. Sekačka! A vždyť už mám jen pár metrů, to stihnu. Vyskočila jsem jako srnka, vyběhla ven a – zakopla o kábl od sekačky. Pravým palcem. A to už bylo do krve. Lak sice držel pořád, ale sám nehet se viditelně nadzvedl. O bolesti pomlčím, nemám slov. Týden jsem ho opečovávala a doufala, že přiroste. Marně. Skončil v odpadkovém koši na chirurgii. Teď se živím želatinovými medvídky a doufám, že ten, co naroste, bude krásný, hladký, pevný, pružný a hlavně zdravý. Ten urvaný byl stejně částečně plesnivý.
Všechno zlé je k něčemu dobré. Někdy, jak vidět, i Z (asraná) I (niciativa).