Na jedné z besed jedna z posluchaček chtěla vědět něco o etikoterapii.

Milda má Hanču, Hanča má Mildu.

Začalo to někdy na jaře, po takové neslané nemastné rýmě.

Můj manžel František ulehl. Nikoli dobrovolně, zato totálně.

Byli jsme na svatbě. Nevěsta měla vosí pas a šaty jako princezna, zpočátku se nervózně chichotala, ale pak už byla jen krásná a šťastná a pořádně si svůj den užívala.

Ráno jsem - ne zrovna časně - vstala, vyběhla se psem, udělala si snídani v trávě (vypila čaj a snědla chleba s máslem na zahradě), přečetla titulky v novinách (na víc už v poslední době nemám sílu ani žaludek) a začala přemýšlet, co bych tak připravila k obědu (volala dcera, že přijedou „před obědem“).

Včera jsem byla opět u JB. Po několika dnech pohody, kdy jsem žila tichou radostí, že se mi daří nestarat se a moc nemyslet, jsem to považovala skoro za zbytečné. Ale vím, že zbytečné to není nikdy a nebylo ani tentokrát.

Jedna z mých "onkologických" přítelkyň mi po přečtení uveřejněné části textu mé knihy napsala:
Od 1. označkování na radioterapii jsem tušila, že to zakreslení není správně, že křížky jsou někde jinde, než mají být…

Nedělní ráno kopírovalo to sobotní.

Strávila jsem tři noci a čtyři dny se třemi muži. Jedním manželem, vlastním, a dvěma kluky-vnuky, taktéž. V Prachovských skalách. Několikrát jsem si za ten prodloužený víkend vzpomněla na povzdech své maminky:
„Celý život jsem pendlovala mezi chlapy. Napřed mezi svým otcem a manželem, pak mezi manželem, otcem a synem, teď mezi manželem, synem a vnukem. K zbláznění.“