Ženich byl vážný a mužný a odpovědný a lehce nervózní, napřed, aby nespletl slib před oltářem, potom, aby všechno klapalo. Všechno měl pod dohledem, se všemi promluvil, dbal, aby se všichni bavili a měli všeho dost. Jak moc si to užil on, nevím.

Obřad v kostele byl příjemný, pan farář moc neunavoval, jen ten slib museli znát nazpaměť, v tom neznal bratra. Podařilo se, slíbili si, co si slíbit měli, mimo jiné věrnost až do smrti.

Nevím, jak vám, ale zrovna tenhle slib mi dělá trochu problém. Vlastně hodně. Do smrti může být, dá-li Bůh, hodně dlouho. A sliby jsou od toho, aby se dodržovaly. A takový slib se mi zdá být v rozporu se zdravým rozumem i s právem – sice světským, ale v tomhle bodě nesporně rozumným, a to se zásadou, že nikdo se nemůže předem vzdát svých práv (v tomhle případě třeba na štěstí). Takový úkon by byl neplatný. No, kdyby bylo nejhůř, můžou si to porušení slibu se svým svědomím vyříkat docela s přehledem – byli k němu vlastně donuceni, jinak by tu svatbu v kostele mít nemohli.

Taky mi zní v uších závěrečná věta řeči svatebního otce:

„… a abyste spolu vydrželi.“

Je co přát a o co stát? Manželství, v němž to spolu ti dva vydrží? Že se to jen tak říká? Nic se neříká „jen tak“. Zřejmě to tak je. Lidi, kteří se měli na začátku rádi a byli spolu, protože spolu být chtěli (a někdy to tak nemusí být ani na začátku), to pak už jenom „vydrží“. To slovo nepoužíváme pro situace, kdy je nám dobře, kdy něco děláme s chutí, s radostí, s láskou, protože nás to baví, naplňuje. To slovo používáme v situacích, kdy už máme všeho plné zuby, nejradši bychom práskli dveřmi, vykašlali se na to. Ale vydržíme. Ve vztahu, v němž jsme nešťastní, v zaměstnání, které nás ubíjí. Proč? Protože nemáme odvahu něco ve svém životě změnit? Z pohodlnosti? Ze strachu, co by řekli ostatní? Protože jsme to slíbili? Jak je libo. Tím zdaleka nechci říct, že jsem sveřepou odpůrkyní celoživotních vztahů osobních či pracovních a stejně sveřepou zastánkyní rozvodů, nevěr a fluktuace. Nikoliv. Sama jsem celý svůj pracovní život prožila u jedné firmy (z toho poslední roky jsem už taky jenom vydržela – nezdravě dlouho) a manžela mám pořád prvního, ale žiji s ním, protože mě to pořád baví, protože ho mám pořád ráda a protože to pro mne má pořád smysl. Fakt je, že to není zadarmo, že pro to musí oba něco dělat. Občas nic lehkého ani jednoduchého, ale pořád lepší (a hlavně smysluplnější) než jen vydržet.

Manželství, stejně jako život sám, přece není od toho, abychom ho vydrželi, ale od toho, abychom ho prožili a pokud možno si ho i užili.