… Ložisko bylo totiž na jiném místě. Paní doktorka byla mladá, hodná. Při mém nesmělém dotazu mě ubezpečila, že je to dobře. Tak to bylo po celou dobu 25 dávek, kdykoliv jsem jen "pípla"…. Bála jsem se, abych pí doktorku neurazila a nezpůsobila jí nepříjemnosti. Nechtěla jsem jí ublížit.

Jo, to je ono, tušíme, ale nevěříme si. Jak taky, když autority tvrdí opak, když oni „vědí“, že jo. A když jsou ještě na nás „hodní“, to už vůbec máme problém ozvat se, oni to přece myslí dobře… Jo, důsledky na posrání (promiňte, ale nemůžu jinak), ale oni to přece myslí dobře. Ani zeptat se mnohdy neodvážíme. A tak jenom pípáme, abychom se náhodou někoho nedotkly… Abychom náhodou neublížily. A klidně necháme ublížit sobě. Paráda.

Pak mně naordinovali ještě 8 "ostrých". Nové označení laborantkou a tou samou mladou pí doktorkou. Opět podle mého názoru mimo.
„Vy mně nevěříte, že?" obrátila se na mě s výčitkou v hlase.
„Věřím, paní doktorko, věřím, ale...“, hlesla jsem.
Přizve tedy ke konzultaci někoho zkušenějšího, kdo má atestaci… Pozval mě do kabinky, ten zkušenější. A pak jsem slyšela: „Musíme to opravit! Znovu zaměříme."
JAK - OPRAVIT? JAK - ZNOVU ZAMĚŘÍME? Vždyť to bylo přece po celou dobu ozařování a mých urgencí správně…
Za čas jsem potkala pí doktorku. Pozdravila jsem ji. Dívala se mimo mě. Dlouho jsem měla výčitky svědomí a cítím je dodnes…

Výčitky svědomí! Proč? Protože jsem promluvila? Protože jsem se postavila za sebe? Za svůj zájem? Protože jsem dala přednost sobě a svému zájmu před „zájmy“ pí doktorky? Pokud by už někdo měl mít v této situaci výčitky svědomí, tak snad pí doktorka. Nebo její nadřízení. Ale já??? Jedině snad v tom případě, kdybych vydržela mlčet a nechala si dál ozařovat zdravou tkáň.

Nikdy jsem neměla v úmyslu dělat jí potíže. Nemám to v povaze, není to projev mé přirozenosti. Mrzelo mě to…. Byla to moje chyba. Měla jsem lépe komunikovat. Ale nikdy jsem si na nikoho nestěžovala. Nejsem ten TYP.

Nejsem ten typ. Nemám to v povaze. Co? No přece postavit se za sebe. Hájit své zájmy. Mou přirozeností není hájit mé zájmy. Perfektní. A čí zájmy hájit je mou přirozeností? Těch, kteří hájí své a na mé kašlou? Prima, tak to je budeme hájit už dva. A kdo bude hájit ty mé??? Moje chyba, že jsem se ozvala? Ano, že jsem se ozvala málo důrazně. Že jsem nepožadovala vyvrácení mých pochybností. Že jsem nechtěla nikoho naštvat, popudit, podráždit, obtěžovat… Lépe komunikovat? Jistě. Ale to neznamená držet pusu a krok. Někdy je potřeba brát se za svá práva, třeba si i stěžovat. Že nejsme ten typ? A co to je „ten typ“? Není to třeba jenom navyklý způsob chování? Strach, že někomu šlápnu na kuří oko a on se na mě naštve? Zuřím, jenom to čtu. Ne, nezlobím se na svoji přítelkyni. Mám vztek – zpětně - sama na sebe, na nás všechny „hodné“. Kolikrát jsem se chovala podobně, kolikrát jsem dala přednost „klidu“, ač to bylo na můj úkor, kolikrát jsem byla ta „hodná“. Do háje! Kolikrát ještě jsem a budu? Co si budu nalhávat, pořád v tom ještě jedu. Pozitivní je, že mnohem, mnohem méně. Rozhodně už nejsem "ten typ“.
Asi před třemi lety jsem byla poprvé na magnetické rezonanci. S hrudní páteří. Sestry, které mě připravovaly na vyšetření, mi kromě bílé košile se zavazováním vpředu cosi kšírovaly na hlavu. Bylo mi to divné. Chvilku jsem váhala a pak se zeptala:
„Proč mi tohle dáváte?“
„Protože je to potřeba,“ odsekla ta starší.
„Vy mi budete vyšetřovat hlavu?“
„No jistě, co bychom vám měli jiného vyšetřovat?“ obrátila oči v sloup ta mladší.
„No, já se domnívám, že hrudní páteř…“
Výměna pohledů, šustění papíru a pak kšíry dolů. A NIC.
„Ještě, že jsem se zeptala, že…?“ neodpustila jsem si. Ony mi asi taky ne. Ale snímek páteře udělaly. Mlčky, ale udělaly. A hlava zůstala ušetřena. Ale bylo to o fous. A to už jsem měla několik let práce na „své povaze“ za sebou.