Vrátili jsme se z Istanbulu. Bylo tam horko, sladce a opojně.

Otevřela jsem webové stránky onkologie FN Brno a klikla na psychologickou poradnu.

Povídaly jsme si s paní, říkejme jí třeba Ema, která už několik let žije s jednou obzvlášť vydařenou odrůdou rakoviny.

Už několik dní bojuji s pokušením vyjádřit se k předvolebnímu boji. Jsem krajně znechucená a určitě nejsem sama.

Poslední besedy na téma „Komunikací ke zdraví“ se zúčastnil i jeden muž. Přišel spolu se dvěma ženami, tiše seděl, mírně se usmíval, poslouchal, aktivně se nezapojoval.

Otevřela jsem noviny a oči mi padly na Renčína. Na lavičce sedí dva a jeden říká:

„Když se melou nesmysly, spím. Celý život jsem prospal.“

Můj manžel jezdí dlouhé roky po zemích českých, moravských, evropských i asijských. Sám si jede, sám si řídí.

Slíbila jsem, že přijedu hlídat vnučku. V deset.

Po „jarním zamyšlení“ mi jedna kamarádka napsala, že měla při čtení prvních vět pocit, že jsou o ní.

Poslední dva tři dny, kdykoli projdu kolem počítače, mám divný pocit.