„Tak jsem zas navštívila svého psychoteraputa,“ začala Alice

Po roce jsem opět absolvovala vyšetření na PETu. Dlouho bylo všechno relativně v pořádku, šla jsem do nemocnice docela v klidu.

A dnes opět úvaha převzatá, slova, která mě oslovila v posledních dnech, slova Stanislava Štepky, principála Radošínského naivného divadla, slova, ke kterým není co dodat:

„Přemýšlím o svém strachu, co mě v tom drží, no bojím se a nevím, jestli ten strach překonám… Panebože, ta cesta bude hodně dlouhá. A pořád nevím, co je to mít se ráda!!!!!!!!“

V reakci na moji úvahu „Proč nohy smrdí“ mi napsala jedna paní učitelka: „… možná jsem to vaše povídání psala já. Taky jsem přemýšlela o tom, jestli nejsem úzkoprsá, kde končí a začíná hranice svobodné volby nechat si všechno líbit, nechat všechno působit na děti, kde je hranice vkusu a nevkusu, zda se máme nechat ovlivňovat (respektive děti) jenom proto, že je to in, že je to tak přece v současnosti normální - být jednodušší a povrchní, být akční jen pro akci, ach jo…“

V místním kinosále se na oslavu Mezinárodního dne dětí konalo divadelní představení. Z vedlejší vesnice přijel dětský divadelní soubor vedený šedovlasou energickou dámou, děti z mateřské školky a první a druhé třídy školy základní se svými učitelkami obsadily sedmnáct řad, v té poslední, osmnácté, usedl zbytek slečen a paní učitelek a několik maminek a babiček s dětmi na klíně. Já a s Johankou mezi nimi.

V Německu přibývají denně stovky případů krvavých průjmů, španělskými okurkami to není, čím to je, to se zatím neví. Nejlepší prevence ovšem je, nejíst zeleninu.

Při podzimní návštěvě Finska jsme s přítelkyní Jiřinou několikrát absolvovaly vycházku (túru si netroufám při tom nulovém převýšení napsat) v lesích kolem Eurajoki – obvykle ke schránce a zpět.

Vrátila jsem se po dvou týdnech z Finska.

Noviny plné korupce, násilí, podvodů, lží,.... A nejen noviny. Jeden by pomalu propadl černé beznaději. Tak trochu světla, sice opět převzatého, ale světlo je světlo, ne? A kdo ho má šířit, když ne my?