„Je to na pytel, zvýšil mi dávku antidepresiv, už jsem se v tom zase topila…. Do háje, prý syndrom vyhoření, trochu brzo – v pětačtyřiceti, já si přece nemůžu dát nohy na stůl! Kdo mě bude živit? Co budu dělat, když s tím praštím? Stejný místo neseženu, o lepším ani nemluvě… A řešení by to tak jako tak nebylo… Jenže s penězi vydržím maximálně půl roku, všechno spolkl rozvod a pak nový byt… Přemýšlela jsem, co bych tak asi mohla dělat, co by mě bavilo. Co myslíš, že jsem vymyslela? Nic. Akorát dát si ty nohy na stůl… Já asi fakt potřebuju vysadit… Jsem tak unavená. Celý víkendy prospím. Nejsem schopná se na nic soustředit, už ani na čtení, jen trnu, kdy udělám nějakou botu. Ráno nemůžu vstát, cestou do práce bych nejradši brečela, kdyby mi to nebylo blbý… No, někdy ty slzy neudržím, blbý neblbý…"

Měsic na to telefon:

„Minulý týden jsem dostala zajímavou nabídku, asi už se rozneslo, že chci odejít…“

„A ty o tom uvažuješ? V tomhle stavu???“

„No, já nevím. Asi jo. Kolik takových příležitostí ještě bude? Zdá se, že tahle je z těch, co se neodmítají…“

„Aha.“

„Jenže by to znamenalo přestoupit z jednoho rozjetýho vlaku do druhýho, hned, žádný oddych…,“ uvažuje Alice nahlas. „Nevím, jestli bych na to nedojela. Ale to dojedu tak jako tak, když zůstanu… Třeba to bude lepší…Láká mě to... Rozjížděla bych nový projekt…“

„Co na to tvůj psychoterapeut?“

„No co. Shodli jsme se, že by mě mohlo mrzet, kdybych to nezkusila. No a taky, že by to chtělo aspoň malou přestávku…“

„?“

„No, víš, já už tam byla, zdá se, že by měli zájem… možná bych nástup odsunula… o nějaký týden, dva, tři… někam odjela, zrelaxovala…“

„Myslíš, že to bude stačit?“

„Bude muset… Jenom jsem mu říkala, aby mi zakázal jakýkoli adrenalin – divokou vodu, hory… Nebo zas budu blbnout, znáš mě, a místo nabrání aspoň nějakých sil se připravím i o ty poslední zbytky, úplně se zničím…“

„A zakázal?“

„Ne, ptal se, proč by to dělal, když to vím sama.“

„No a?“

„No přece proto, že to potřebuju slyšet od něj, to budu brát vážně. Je to autorita.“

Je to autorita. A je to smutný. Cizího chlápka poslechnu, co na tom, že na to má „papír“. Co on o mně vlastně ví? Jen to, co mu vyklopím… Ale poslechnout sama sebe, své vyčerpané tělo? To nám moc nejde. Jistě, až na ty, kterým to jde. Nu což, kdo chce kam, pomozme mu tam. Záchvěv obav o Alici odešel, jak přišel, nebyla jsem jiná. Co nebyla, dodnes se mi stává, že jdu „přes“, že hazarduji se zbytky svých sil. A nemusím chodit daleko. Včera v noci jsem se vrátila s vnuky (15 a 12 let!!!) z dovolené ve Finsku. Orvaná jak finská borůvka. Kdepak dovolená, kdepak klid, kdepak relaxace. Dvanáct hektických dnů. Když jsem své dceři a jejich matce líčila, kde jsme všude byli a co všechno jsme zažili, do jejích očí se slovo za slovem vkrádal údiv:

„Mami, ty ses zbláznila,“ kroutila nade mnou hlavou, „ to my s Petrem si i u moře aspoň obden dáchnem, to by mě zničilo!“

No, taky mě ještě dnes bolí celý člověk, připadám si jako spráskaný pes… a to jsem si říkala, proč asi. Já přece už předem věděla, že to není nejlepší nápad strávit skoro dva týdny se dvěma puberťáky, byť i milovanými. Byly to hezké dny, ale všeho s mírou a jen na co mi chuť a síly stačí. Jenže – vyskočte z kolotoče, když už se točí…