Až podezřele v klidu. Přemýšlela jsem, z čehože ten klid pramení… To, že se cítím dobře, nic neznamená. Tak jinak: výsledek může mít v zásadě trojí podobu – buď stav setrvalý (no budiž) nebo stav lepší (výborně!) nebo horší (a sakra!). Dvě první v zásadě netřeba řešit, nastane – li, nedej Bože, ta třetí, na zděšení i řešení času dost.

Nastala. Druhý den volám pro výsledky, telefon bere sestřička na recepci:

„Dobrý den, paní doktorko, paní doktorka říkala, abyste zavolala po obědě, až dodělá chemoterapie a bude na vás mít čas…“

Bing ho! A je to tady. Úplně mě ta nevinná věta rozložila. Dvanáct let zkušeností je dvanáct let zkušeností. Naštěstí jsem právě na psychoterapeutickém výcviku a tak toho využívám a žádám kolegyni o pomoc. Musím se zase poskládat.

Začínáme si povídat. O strachu, který mě zavalil, jak se mu to podařilo, jak z toho ven… Slova, imaginace. Strach už najednou není kdesi v koutě, ale sedí v hlavě. Brání mi jasně myslet… a nejenom myslet. Ne, nechci ho tam, pryč s ním. K čemu je mi dobrý? K ničemu. Jen mě paralyzuje. Je jako ztvrdlá tlustá vrstva jakési šedé vaty – jako tzv. vatelina, kterou můj děda dával pod podšívku do zimních kabátů - nalepená na mozku. Odlupuji ho, po částech, pod ním se objevuje bílá plocha… Napadá mě slovo „obnažení“… A odkudsi se vynoří věta, myšlenka, která mě napadla a kterou jsem si zapsala snad před deseti lety:

„Buď mě bude chtít takovou, jaká jsem… nebo … Nebo?“

Co jsem udělala pro to, aby věděl „jaká jsem“? Aby to mohl vědět? Udělala, něco jo, možná dokonce hodně. Ale bylo to dost? Všechno míň než všechno je málo, zní mi v hlavě. Sloupaný strach… Já se „neobnažila“ úplně, jen tak trochu a jen na chvíli, občas… Čím se živí strach? Předsudky, lpění, závislostmi… a taky naopak, je zase posiluje strach. Strach z nemoci, ze ztrát, ze změn, ze smrti… Strach ublížit, zranit, zklamat… Nepřítomnost strachu není lhostejnost, nic z toho mi není jedno, ale co tedy? Že by opravdu láska? Podle vzorce: Tma je nepřítomnost světla, zima je nepřítomnost tepla a zlo nepřítomnost dobra. Ohohó!

Ať už tak nebo tak, strach je pryč, nastolen klid, i uvnitř.

Po obědě volám paní doktorce. Ani ona nemá radost. I ona je překvapená, ani ona to nečekala, ale bohužel, zvýšená buněčná aktivita. A tak příští týden na magnetickou rezonanci a nové léky. Stručně mi vysvětluje, co vymyslela a domlouváme návštěvu hned po vyšetření, výsledky nevýsledky, ještě před odletem na dovolenou. Do háje!

Sotva domluvíme, volám do Finska a vyrážím mu dech hned druhou větou. Ani on nemá radost, ani on to nečekal, i on je překvapený.

„Mám říct šéfovi, že v září končím a vrátit se?“

S pocitem zvláštní směsi vzteku a naprostého klidu odpovídám:

„Já ti nebudu říkat, co máš říct šéfovi ani co máš udělat, to si rozhodni sám. A teď se na tohle téma rozhodně bavit nechci. Ale za tu otázku ti vážně děkuji, bez jakékoli ironie. Přímo mě osvítila – pořád tu nemoc, zdá se, potřebujeme, abychom byli spolu.“

Mlčí. Ví, jak přemýšlím a domnívám se, že ani jemu tento způsob uvažování už není zcela cizí… Nemoc jako způsob komunikace. Děkuji pěkně. Já respektovala jeho potřeby a přání a opět na úkor svých. Nechtěla jsem, aby odjel, a přece jsem nakonec „souhlasila“, nějak jsme se „dohodli“.

„Když se nad tím zamyslíš…, můžeš mi říct, jaká ta vaše dohoda byla? Na jaké úrovni byla uzavřena? Čistě na racionální nebo…?“ ptá se mě JB o hodinu později. Nemusím se zamýšlet, vím to. Na racionální úrovni. Bohapustý kompromis. A to ještě jen z mé strany – takže vlastně žádný kompromis, jednoduše jsem se podřídila, uhnula.

„Proč to děláš, proč jsi to udělala?“

„Proč… no jako vždycky, stará známá písnička… chápala jsem ho, jeho důvody, respektovala jsem je…“

„ Nu, jsi šlechetná.“

„Jsem tele.“

„Šlechetné tele, hezká diagnóza, tu si budu pamatovat.“

Copak to pořád neumím jinak? Nebo to bylo tím strachem? Takže umím. A od teď dělám. Telecí léta končí.