Ano, ke schránce. K obyčejné, staré, ošuntělé, zelené, plechové poštovní schránce. Když jsme ji prvně uviděly, uprostřed lesa, pár kilometrů od posledních domů, u stezky, po které snad chodili jen losi a trolové a my dvě, přibitou na kmeni staré borovice, nevěřícně jsme se po sobě podívaly. Co tu chce? Kde se tu vzala?? Jaký může mít význam??? Smysl???? Třeba sloužila jako „mrtvá schránka“ za druhé světové války?! Naše fantazie pracovala naplno, nicméně pochopení jsme se nedobraly. V příštích dnech jsme „ke schránce“ ještě několikrát zašly a pak odletěly domů. A i můj manžel, kterého jsme tam zanechaly, celý podzim chodil a celou zimu jezdil na běžkách převážně ke schránce.
V květnu jsem vzala do Finska opět přítelkyni. Tentokrát Janu.
„Něco ti ukážu,“ slíbila jsem hned první ráno. Byla tam.
„Co to tu dělá???“ rozesmála se Jana a vytáhla fotoaparát.
„Vím já?“ A jak jsem tak u té schránky pózovala, natáhla jsem ruku a zvedla rezavé víko.
„Ty jo! Něco tam je!“
Zalovila jsem ve schránce a vytáhla sešit. A tužku. Obyčejnou tužku a obyčejný školní linkovaný sešit v měkkých deskách. Zvědavě jsem ho otevřela. Několik listů hustě popsaných. Seznam jmen, čísla. To je něco! Co to znamená? Tak moment - na každém řádku několik údajů. To první, to je datum, to je jasné, jakkoli tajemně nadepsáno písmeny PV. Vedle je jméno, no jo, NIMI, jasně, to bude finský výraz pro jméno. Takže dál - Mäkinen 47, pod ním Seppi 23, pak Tauna Virtanen 93,dále Hannu a Topi 32, Tuulakojata 54, Sirpa Urama 50, Esco Jakonen 4, Jaana Toivo 14,….. Do háje! A to je co to číslo za jménem? OMA. Hm, to toho vím… Pak JAKUTAVA - to je jasné, to je pořadové číslo. Ale to číslo za jménem…
„Věk?“ střelila Jana.
„Věk? K čemu by to bylo? To je divný…“
No ale co – tak se tam podepíšeme taky. Aspoň jim ten výčet finských jmen zpestříme. A když nás nic jiného než věk nenapadlo, tak si ho tam připíšeme taky. I když…
„Koukej, tady je nějaký Nykänen. Že by mu bylo 129? To by sem ani nedolezl.“
„Víš, co takový Nykänen musí zkonzumovat Omega3 kyselin?“ vybavila jsem si chuť uzených lososů. „129 nebude ve Finsku žádné stáří!!“
Večer jsme své zážitky barvitě líčily manželovi.
„Prosím tě, zítra se někoho v kanceláři zeptej, co je to OMA.“
Zapomněl, nezeptal. Ale nevadilo.
Hned ráno jsme totiž vyrazily ke schránce znovu. Přece na to musíme přijít! A přišly jsme. Sešit byl nadepsán „2011“, jednotlivé zápisy začínaly už 1. ledna. Jména se – po bližším prozkoumání - opakovala. Některá více, jiná méně často. Takový Nykänen vyrazil už 2.1., 3.1. znovu a pak několikrát každý týden. Bodejť by se mu číslo za jménem nezvyšovalo – je to počet cest!!!
Doteď se za ten náš nechtěný podvod s devětačtyřicítkou a osmapadesátkou stydíme :-).
Včera volal manžel, že Nykänen stále vede – k 30.5. cestu ke schránce absolvoval už 143x.
Nu, nemusí být všechno takové, jak se jeví. I mrtvá schránka může být živá.