Úvodní strana / Sloupky / Proč nohy smrdí

Proč nohy smrdí

V místním kinosále se na oslavu Mezinárodního dne dětí konalo divadelní představení. Z vedlejší vesnice přijel dětský divadelní soubor vedený šedovlasou energickou dámou, děti z mateřské školky a první a druhé třídy školy základní se svými učitelkami obsadily sedmnáct řad, v té poslední, osmnácté, usedl zbytek slečen a paní učitelek a několik maminek a babiček s dětmi na klíně. Já a s Johankou mezi nimi.

Představení začalo pohádkou o zvířátkách, které se chytrý pejsek rozhodl naučit dopravní předpisy, jelikož o své druhy měl vzhledem k houstnoucímu provozu na místní komunikaci oprávněné obavy. Zvířátka se pilně učila dopravní značky i význam barev na semaforu. Až na hloupou husu, která dál chodila po silnici, jak ji napadlo, nepomohlo ani, když ji nákladní auto podvakrát srazilo – ještě obdivovala vzorek pneumatik otisknutý na křídlech. Prostě husa. Potřetí se jí vzorek otiskl na krku – ten obdivovat už neměla příležitost. Johanka se bavila, děti taky, ani výchovné poselství zajisté nezůstalo nevyslyšeno.

Po přestávce, jejíž délka byla přímo úměrná potřebě zhruba osmdesáti dětí napít se, projít se a vyčůrat se, představení pokračovalo druhou pohádkou, kterou energická šedovlasá dáma uvedla slovy, že tentokrát nepůjde ani tak o pohádku jako spíš o parodii, která není určena ani tak dětem jako spíš jejich dospělému doprovodu. Toto prohlášení mě poněkud vyvedlo z míry, nějak se mi nepodařilo pochopit, proč v Mezinárodní den dětí se má několik desítek dětí dívat na něco, co není pro ně, ale pro deset dospělých. Nu, budiž. Uvidíme. Na jeviště nastoupily tři čtrnácti až patnáctileté dívky s několika loutkami: král, princezna, kašpárek, pták - asi pštros - a dva zloději. Začaly vyprávět pohádku o králi, který měl jedinou dceru, která se nechtěla provdat za prince, kterého jí král vybral, a ptáka, který snášel zlatá vejce a kterého ukradli zloději.

„Nikterak, otče drahý, nepojmu prince za chotě svého,“ deklamovala děvčata pateticky.

Děti se očividně i ušislyšně začínaly nudit. Jejich pozornost vzbudilo až prohlášení, že pták „kadil“ zlatá vejce. Zbystřila jsem. Jen obtížně srozumitelná řeč královská postupně velmi „zlidověla“ a poté, co Kašpárek přitroublým zlodějům odlákal ukradeného ptáka na párek s hořčicí, vrátila se „dějová linie“ k neposlušné princezně a vyvrcholení „příběhu“:

„A proč, milá dcero, nechceš pojmout prince za chotě svého?“ nastoupil na scénu opět královský otec.

„Protože mu smrdí nohy,“ prohlásila princezna a děti se zahihňaly.

„A proč mu smrdí nohy?“

„Protože mu rostou z prdele.“

Děti se smály a já zapomněla na chvíli dýchat. Ne proto, že by mě slovo „prdel“ běžně vyvádělo z míry…

Děvčata odložila loutky, jala se uklánět a děti začaly tleskat. Babičky se po sobě rozpačitě dívaly.

„Babi, proč ty paní tak sprostě mluvily?“ otočila se ke mně Johanka. Pokrčila jsem rameny:

„Asi jim to připadalo vtipné.“

„To byla teda hloupá pohádka.“

To byla. Nicméně dojem silný – závěrečné dvě otázky i odpovědi zopakovala Johanka s gustem během odpoledne ještě několikrát – mamince, druhé babičce, tetě i bratrancům. A to nepochybuji o následném úspěchu ve školce. Nu, proč vlastně ne? Proč netříbit vkus, neprohlubovat smyl pro humor a nepracovat na kulturní vyspělosti národa už předškolním věku, ne? Nebo jsem úzkoprsá?