Kde končí a kde začíná hranice svobodné volby nechat si všechno líbit… Na pondělí je ohlášena stávka – železnice, v některých místech a městech i autobusy, možná dokonce metro. Dopraváci, resp. jejich odbory, se ozvaly. A už zase čteme, že si berou občany jako rukojmí, dokonce cosi o živých štítech jsem zahlédla, dokonce snad přímo pan premiér v tomto smyslu promluvil. Ale také hlasy, kdože si to vlastně bere nás občany jako rukojmí, není-li to nakonec vláda sama. Zvolili jsme si ji svobodně, tak budeme (svobodně) držet hubu a krok, slušně a slovy paní učitelky řečeno – necháme si všechno líbit. Bez reforem se neobejdeme, změna je život, řekl kdysi kdosi nepochybně moudrý. Otázka je, jestli musejí mít právě tuhle navrhovanou podobu. Komu vyhovuje například odchod do důchodu v sedmdesáti? Mně ne. Dnes ne. I když si dobře vzpomínám na dobu před ještě cca dvaceti lety, kdy mě představa odchodu do důchodu přímo děsila. MUDr. Pirka, přednostu Kardiocentra IKEM, děsí zřejmě stále. Důchodová hranice 70 let mu vyhovuje. Práce ho baví a bude mu po ní stýskat… Zajímavé zdůvodnění. Olze Sommerové nikoli: „Státní kase navíc prospěje, když lidé budou umírat brzy po sedmdesátinách.“ O tom není sporu. Státní kase dokonce prospěje, budou-li umírat už před sedmdesátinami. Uvedená stanoviska jsem si nevycucala z prstu, ale přečetla v Magazínu DNES ze dne 9. 6. 2011. Znám spoustu lidí, které práce baví a kteří pracují dál, důchodový věk nedůchodový věk. A znám spoustu lidí, kteří na důchodový věk čekají jako na smilování. A řadu těch, kteří se ho nedožili ani v jeho stávající podobě – a práce je taky bavila, bohužel někdy až moc. Vskutku strategická reforma.

I mého muže práce baví. Dokonce natolik, že někdy mívám dojem, že je v jeho životě na prvním místě. A do blížícího se důchodu se nikterak nehrne. I jemu na pondělí dopraváčtí odboráři připravili problém – vrací se za prací, která ho baví, do Finska. Letadlo letí v poledne. Jak se dostane z Měnína do Brna, z Brna do Prahy, z Florence do Ruzyně, to netuší. Asi nijak. Pokud se nestane zázrak. Na zázraky nevěří, a tak vyvinul krizový plán. Zdá se, že vyjede už v neděli, tedy zítra, a výrazně tak zkrátí svůj již tak krátký pobyt doma. Odborářům nespílá. Někdo to NE konečně říct musí. Když si „to“ necháme líbit, bude to působit i na naše děti. Nejen ten vysoký důchodový věk, i naše povolnost, přizpůsobivost a strach. Strach ozvat se. Stejně jako ten ze všech stran řinoucí se nevkus, neúcta, povrchnost, bezohlednost, lživost,..

Neříkám, že zablokovat hlavní silniční tahy je v pořádku. Nechci ochromit chod nemocnic. Nemám ráda nátlakové akce. Ale nechci ani držet pusu. A nepřeji si být součástí národa ovcí. Občanská neposlušnost – pojem, který se v poslední době používá stále častěji, ať už na té či oné straně. Vyvolává dojem, že jde o něco nenormálního, mimořádného. Jako kdyby být občanem bylo totéž, jako být poslušným, pokud možno bezvýhradně a zcela. Koho? Těch, které jsme si svobodně zvolili? Proč? Jen proto, že je to jednodušší, pohodlnější? Že se to očekává? A jsme potom ještě vůbec svobodní?