Překvapivě jsem neumrzla, počasí bylo stejné asi jako tady: dva dny po příletu zima, v Helsinkách jsem rukavice sundala, jen abych mohla zmáčknout spoušť fotoaparátu, v dalších dnech rtuť vystoupala až ke dvaceti, na slunci ovšem bylo nejmíň o pět víc, prostě na tričko a šortky, které jsem ovšem v kufru na rozdíl od dvou teplých mikin neměla. Ochladilo se zase až v závěru našeho pobytu, takže Helsinky opět v poklusu a zkřehle.
Stromy a kytky měly za těmi našimi tak třítýdenní zpoždění, břízám začínaly nesměle rašit lístky, v příkopech kvetl podběl a objevily se první pampelišky, v zahradách odkvétaly narcisy, ve stínu pomalu odtávaly hromady nahrnutého sněhu a to bílé, co jsme v Pori pozorovali v dálce na moři, byly ledové kry. Což mé kamarádce nezabránilo, aby neshodila tenisky a ponožky, nevyhrnula džíny a nevlezla do vody. Asi se začnu taky po ránu sprchovat studenou vodou…
Slunce zapadalo v deset, v půl dvanácté bylo ještě šero, ve tři ráno už zase. Na místním hřbitově v Eurajoki jsme sledovaly v akci „hřbitovní komando“ - několik žen a dva muži upravovali hroby. Hroby vypadají ve Finsku povětšině jinak než ty naše. Hřbitov, to je krásně posečený trávník a na něm řady náhrobních kamenů vysokých maximálně půl metru, širokých taky tak, posazených zády k sobě. Před každým kvetoucí narcisky a macešky, které ženy pilně dosazovaly, hrob za hrobem. Občas strom a lavička. A žlutý bagr, který se, stejně jako my, volně pohyboval mezi náhrobky a zahrnoval a udusával čerstvý hrob. Mladý hrobník v červené kombinéze už jenom dokončil hráběmi povrchovou úpravu. A až hlína pořádně sedne, zaseje trávu a ke kameni, který vystřídá malý bílý dřevěný kříž se jménem a datem narození a úmrtí, zasází – podle ročního období – kytky. Na podzim byly všude kvetoucí vřesy. Hrábě, lopaty, rýče, sázecí kolíky, konve, kolečka – to všechno je volně uloženo či zavěšeno na vyhrazených místech. Stejně jako u malebných dřevěných domečků bez plotů, ohrad, vrat a branek. A nic do rána nezmizí, ani trampolíny, které na trávnících mezi domky vyrůstají jako houby po dešti.
Možná jsou Finové depresivní (nedivila bych se, po té šestiměsíční tmě a zimě), ale taky jsou milí a usměvaví. Ve venkovských obchodech ani na benzinkách, kde jedině se dá najíst, cizími jazyky prodavačky zrovna nevládnou, ale ochotně se usmívají a trpělivě vyčkají, až se dvě zmatené cizinky zorientují.
Architektonických památek ve Finsku moc nenajdete – kostely, dvě tři stará městská centra jako například v Raumě, sídelní hrad v Turku (sídlil tam občas švédský král – Finové na tom byli ještě hůř než my: pár století pod Švédy, taky Rusko…). Ale to, co mají, toho si pořádně považují a tak každá sebemenší památka či zajímavost je označena graficky (jakýmsi čtyřlístkem) i slovně (obvykle „museo+něco“), což neznamená museum, ale cokoli významného nebo zajímavého – třeba třísetmetrovou naučnou stezku, kde jsou vystaveny kusy hornin, které se v dané oblasti nacházejí či těží, nebo taky ateliér místního umělce kovotepce či vyhlídkovou pláž u jezera, případně zajímavou zděnou budovu, ale někdy taky skutečně muzeum nebo skanzen. Jo, a v Turku před městským muzeem je busta Lenina, strávil tam pár let ve vyhnanství.
Zedníci by se tam asi neuživili – všechny domy jsou dřevěné a - alespoň v oblasti, kde jsme se pohybovaly - nepodsklepené – stojí de facto na skále zakryté větším či menším množstvím půdy. Takže téměř u každého domku ještě jeden menší, zřejmě jako jakési hospodářské stavení či sklad, a pak jeden ještě menší – pro děti na hraní a někdy ještě jeden nejmenší – pro psa. A všechny jako by si z oka vypadly.
Je tam krásně. Svěže zeleně, klidně, prostorně. Na silnici (mimo okolí měst a dálnici) auto téměř nepotkáte, vesnice plynule přecházejí v les, červené, modré a žluté domky jsou rozeseté mezi poli i mezi stromy, na březích jezer i moře. Ale po dvou týdnech už je všeho nějak moc: domků, jezer, stromů, mechů, lišejníků i uzených lososů. A tak hurá zpátky domů.
V letadle je horko a v Praze na letišti při čekání na zavazadla už umírám žízní. Rozhlížím se po nějakém nápojovém automatu. Kousek dál je obchod, obrovská cedule hlásá „Best prices in Prague“. Podél stěny regál s alkoholem, čokoládou…, v rohu pokladna se zarputile se tvářící blondýnou, vpravo od pokladny nápoje v chladicím boxu, vlevo nechlazené v regále. Sehnu se pro jednu nechlazenou neperlivou petku a postavím ji s úsměvem a pozdravem na pokladnu. Pět deci za čtyřicet korun.
„Vodu máte tamhle,“ ukáže blondýna - bez úsměvu, bez pozdravu - bradou na chladicí box.
„Ano, chlazenou, ale tu já nechci.“
„Ale tam se voda nebere,“ trhne nepřátelsky bradou na druhou stranu k regálu.
„Tak to ji tam mám vrátit?“
„No, když už jste ji vzala…,“ řekne milostivě. „Čtyřicet korun.“
Vskutku tvrdé přistání.