napsala mi ráno Petra, jíž se - už delší dobu - hroutí partnerský vztah. A večer volala Pavla:

„Je mi smutno. Co když už se neozve? Co když je to konečná? Všechno si odnesl… Nevím, jak to vydržím… Mám ho ráda. Ale už nechci trávit noci po hospodách, jenom abych byla s ním. Už nechci, aby mně sprostě nadával, aby mě urážel. Už nesnesu, aby mě uhodil. Už ho nechci omlouvat. Copak to, že je opilý, ho opravňuje k takovému chování? Myslíš, že by to šlo jinak? Já ho mám pořád tolik ráda…“

Zřejmě víc než sebe. Mnohem víc. Ale pokrok. Ještě před pár měsíci jen milovala a omlouvala…

Jestli by to šlo jinak? Jistě, možná, snad – pokud budou chtít oba. Pokud budou mít rádi sebe i toho druhého.
Mít se ráda… Byly doby, kdy mě takhle věta pořádně iritovala. Ani já nevěděla, co to je. A imperativy typu „Měj se ráda!“ mě dováděly k nepříčetnosti. Kdy se to změnilo? Nevím, tak nějak postupně, kousek sem, kousíček tam. Podstatné asi bylo, že mě přešla touha po dokonalosti. Do té doby – jak jsem se mohla mít ráda, když jsem nebyla dokonalá??? Možná k tomu dopomohla otázka, co si pod „dokonalostí“ představuji. Pořádně mě zaskočila. Nebyla jsem schopná odpovědět, já vůbec nevěděla, co tím myslím, co to je, jaká bych vlastně chtěla být… Nedělat chyby, třeba. Blbost, copak to jde? To jsem chtěla být neomylná??? Proboha! Jako kdybych nevěděla, že „mýliti se je lidské“. Jak jsem na to přišla? Už se vidím, jak miluju někoho „neomylného“! Možná ta „dokonalost“ spočívala v dosažení stavu, kdy mě budou mít všichni rádi… Hahaha.

Pavla by asi neřekla, že chce být dokonalá. Ale určitě, že chce, aby ji lidi měli rádi, tedy minimálně její partneři (myslím postupně, ne naráz). A dělá pro to všechno, přizpůsobuje se, podřizuje, snáší modré z nebe i ledacos jiného,… a občas prudí, když to - světe div se -nefunguje a partner se nechová podle jejích představ, tedy stejně jako ona, i když i to je otázka. (Akorát nevím, komu nebo čemu by se přizpůsoboval, když vlastně není komu. Pavla se totiž „ve vztahu“ úplně rozpustila, degradovala se na naplňovatelku jeho potřeb a přání, někdy vyslovených, někdy ani to ne.) A pak se sžírá pocity viny a facku, kterou vyfasovala, bere jako adekvátní trest, jako něco „co si zasloužila“. A na otázku:

„A jak bys to chtěla, když „tak“ už to nechceš?“ odpoví:

„Nebudu protivná a on tudíž nebude mít šanci mi nadávat…“

Jo, budu hodná a tatínek tudíž nebude mít důvod se zlobit… A jsme zase u toho. Riskovat, že budu svá, tedy, až zjistím, co to znamená, že budu svobodně vyjadřovat své pocity, že je budu respektovat, že se přestanu neustále omlouvat, doprošovat, vysvětlovat, že si dovolím chtít, vyjádřit své potřeby – sama za sebe, tedy až zjistím, co chci (tím nemyslím „aby on se choval podle mých představ“), že nebudu čekat na jeho souhlas či dovolení (tím nemyslím, že dohodnout se je špatně),… z toho můžeme mít strach. Ono to totiž riziko je. On to nemusí rozdýchat, on nás takovou nemusí chtít. A co my, chudinky, si potom počneme? Bude nás takové vůbec někdo chtít? Nezůstaneme samy?

Před týdnem při besedě v Hostěrádkách se hovor stočil na sebevědomí, sebejistotu, sebeúctu, … Paní, co seděla naproti, si vzala slovo:

„V tomhle směru mi kdysi před léty, když jsem nastoupila do prvního zaměstnání, velice pomohl můj šéf.“

Čekala jsem nějakou jobovku, jakože to myslí ironicky. Myslela to vážně.

„Řekl mi: Nikdy se před nikým neponižuj, nikdy se před nikým neohýbej. I ministr je jenom člověk. Bylo to na ministerstvu. Pracovala jsem tam pak léta. A jsem mu velice vděčná, jinak bych tam těžko vydržela. A pomohlo mi to nejen v zaměstnání… Pravda, žiju teď zrovna sama, ale jsem svobodná, žiju tak, jak chci.“

Nedovedu si představit, že by se tahle paní, jako třeba Pavla, zeptala svého odběratele:

„A můžu vám zase zavolat, až budu mít novou kolekci?“

Znám člověka, který na takové otázky zásadně odpovídá:

„Já nevím.“

Na téma „Nikdy se nad nikým nepovyšuj“, se možná zamyslím jindy. A možná tu úvahu začnu slovy paní z Hostěrádek. Byly totiž doby, kdy bych si říkala:

„Koho tak v Hostěrádkách můžu potkat? Pár vesnických babek?“

Babek? Možná. Vesnických? Jistě. Ale taky moudrých, ty chytrolínko jedna :-).