Následující text jsem opsala z knihy Kay Pollaka „Žádná setkání nejsou náhodná“, tak mi přišel na mysl, když jsem psala poslední povídání o tetě Bětě… On to taky někde opsal.

Teta Běta seděla v kuchyni jako hromádka neštěstí, strýc Bořivoj četl u stolu noviny. Teta sotva zvedla hlavu, což bylo nebývalé, strýc ji nezvedl vůbec, což je obvyklé.

Moje o generaci mladší přítelkyně se vrátila ze sebepoznávacího víkendu.

Když jsem před ještě na poslední chvíli změnila název knížky z původního (pracovního) „OTEVŘENĚ“ na „Rakovina a já aneb OD NEMOCI K MOCI“, bylo to po zralé, byť i rychlé, úvaze.

Tři hodiny v autobuse jsou víc než dost. Tentokrát utekly rychle. Přisedla si paní v mém věku. Odkud já ji jenom znám…

Konečně jsme s Karlou našly čas na pořádné popovídání.

S Vilémem jsem se seznámila někdy před osmi devíti lety.

Zúčastnila jsem se semináře „GTD aneb Mít vše hotovo“.

"Můj příběh není nikterak drastický ani výjimečný. Jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř. Jen je to všechno trochu zamotané a zdá se, že neřešitelné… Vlastně nežiji. Pouze se snažím se zatnutými zuby snášet tu lavinu ran osudu, která se na mne v posledních letech doslova valí. Ze dne na den, s hrůzou a zároveň nadějí, co přinese zítřek.“

Nemám ráda „přeposílací“ e-maily bez ohledu na jejich obsah. A přímo nesnáším ty, co obsahují „výhružné doložky“. Ty druhé nemilosrdně mažu, s těmi prvními nakládám jak kdy.