„Trochu jiný – jak skladbou lidí, tak převažujícím tématem,“ pravila na můj dotaz, jaký to tentokrát bylo.

„Třicet žen, z toho dobrá polovina nad padesát. Takový ty šíleně zdatný, mladě vypadající, štíhlý, sportující, krásný, výkonný, úžasný, vše zvládající babičky několika vnuků, ze kterých jsme my oplácaný, znavený a životem se ploužící třicítky pořádně otrávený. Ale všechny svorně v depresích a většina na antidepresivech.“

Nějak mně ta její slova nešla z hlavy. Úžasný babičky, co neznají oddechu, zvládají zaměstnání, domácnost (často i svých dětí), z posilovny letí na kosmetiku, vyvenčí psa, vyzvednou vnuky ze školky, cestou z jógy se staví u kadeřnice, o víkendu vezmou křovinořezem živý plot kolem chalupy, ujedou padesát kilometrů na kole, zavaří dvacet kilo okurek, uspořádají párty pro partu chalupářů ze sousedství a v pondělí si zajdou k paní doktorce pro další dávku, aby vydržely další dávku. Cosi mi to připomnělo. No jo, až na ty antidepresiva jsem v tom léta jela taky. Léta jako štvanec. Proč? Co mě tak pořád hnalo vpřed? Vpřed? No, vlastně ani nevím kam. Prostě hnalo. Ctižádost? Potřeba být nepostradatelnou? Pocit, že jsem nepostradatelnou? Potřeba dosáhnout uznání? Ocenění? Kde se to v nás bere?
Jedna z mých dcer má živou vzpomínku na dobu svých cca šesti let. Běhala tehdy jako pejsek za svým tátou, v ruce neustále kladívko a pár hřebíků, věčně něco stloukala a přitloukala, tolik toužila, aby si jí táta všiml, aby ji ocenil, uznale vzal do ruky některý z jejích výtvorů … Asi vzal. Ještě teď máme ve skříňce v obýváku jeden z nich – ze dřevěných trojúhelníků sbitý a poté nalakovaný stojánek na ubrousky. Ale nedočkala se. Nebo to možná, nějak po svém, i udělal. Jak často se míjíme, i se svými nejbližšími.
„Bolelo to. A najednou se ve mně něco zlomilo. Přestalo mi na tom záležet. Byl mi jedno… Ale zůstalo to ve mně. A rozpustilo se to až nedávno, když jsem mu to konečně řekla.“
Byla jsem u toho. Drželi se v objetí a plakali. I já.
Nevyrůstaly právě v oceňujícím prostředí moje dcery. Jejich rodiče taky ne. Dobré věci byly samozřejmé, ty ostatní podléhaly neúprosné kritice. Tak to nejspíš měla většina z nás. Některé (někteří) jsme tím zlomem v šesti letech neprošly. A dlouhá léta, někdy celý život, toužíme po uznání, ocenění, lásce svých otců… A snažíme se a snažíme a svoji snahu přenášíme do dalších vztahů a svoji nenaplněnou touhu taky. A zůstáváme těmi malými holčičkami, které neví kudy kam a nemyslí na nic jiného, než jak získat pozornost, lásku… Problém je v tom, že jsme možná kdysi uvěřily, že si ji musíme zasloužit a dokonce možná, což je ještě horší, že si ji nezasloužíme. Že nejsme dost dobré, dost dobří, takoví, jací jsme.
Když jsem se rozhodla před pár lety požádat o invalidní důchod, zeptal se mě, s despektem, kamarád:
„A co pak budeš?“
Ne, co budu dělat. Co budu.
Kamarád, který zcela rezignoval na osobní život a svou usilovnou prací dosáhl těch nejvyšších met. Nezdá se, že by byl šťastný, ba dokonce ani spokojený, naopak se zdá být silně vyčerpaný, depresivní a evidentně neschopný byť i jen na chvíli zpomalit či vysadit a nedej Bože cokoli změnit, jako kdyby to mělo znamenat konec světa. Netroufám si – v kontextu s tím, co muselo zastavit mě – ani pomyslet, co by tak mohlo zastavit jeho.
Mám přítelkyni, kterou dlouhodobě trápí problémy vztahové i zdravotní. Opakovaně se v našich rozhovorech vrací ke svému dětství. K dětství bez lásky. Nebo alespoň – a možná lépe – k dětství bez lásky v podobě, jakou si představovala. K dětství s nevšímavým, zasmušilým, nerudným a agresivním otcem. K dětství s ustrašenou mámou, která se jí bála i jen zastat. Kde měla vzít vědomí své vlastní hodnoty? Kde se měla naučit mít se ráda? Kde se měla naučit vážit si sama sebe? Myslet na sebe?
Jednou jsem se jí, v souvislosti s jejím líčením jak si přestavuje budoucnost jejich vztahu její přítel, zeptala:
„A co chceš ty?“
Koukala na mě a mlčela. Probudila se ve mně terapeutka:
„No a co chceš ty? Přemýšlej – jaké jsou tvoje potřeby?“
Odpověděla po dlouhé chvíli:
„Já nevím, já snad ani žádné potřeby nemám…“
„….?“
„No, napadá mě jenom, že potřebuju, aby mě měl někdo rád…“
A rozplakala se.
Ráda bych skončila tuhle úvahu nějak optimisticky, ale nic mě nenapadá. Snad jen, že není všem dnům konec.