Úvodní strana / Sloupky / Po zralé úvaze

Po zralé úvaze

Když jsem před ještě na poslední chvíli změnila název knížky z původního (pracovního) „OTEVŘENĚ“ na „Rakovina a já aneb OD NEMOCI K MOCI“, bylo to po zralé, byť i rychlé, úvaze.

V poslední chvíli mě přepadl pocit, že „Otevřeně“ není to pravé ořechové, chtělo by to něco jiného… Ale co? Nebylo to poprvé, nicméně tentokrát to byl pocit silný a rozhodnout jsem se musela rychle. Napadalo mě ledacos, nic z toho se mi ovšem nezamlouvalo – opakovala se situace, k níž došlo při jednom z prvních pokusů o vydání, kdy potencionální vydavatelka nebyla s názvem spokojena. Co jen mi na tom „Otevřeně“ teď nesedí? No co, že to není otevřené přece. O čem knížka je? O mě, o mé rakovině, o tom, jak jsem se s ní potýkala, o mé cestě ke zdraví, o vztazích, o lidech kolem, o tom, čím jsem prošla, k čemu jsem došla. Tak proč ne třeba Já a rakovina? Ale neodradí spoustu lidí, když jim rakovinu naservíruju přímo na obálku? Nejspíš odradí… Ale o co mně jde, komu je knížka primárně určena? Ženám s rakovinou prsu, na ty jsem myslela, když mě poprvé napadlo, že bych svůj text mohla vydat jako knihu… Jenomže já bych si přála, aby je četly i zdravé ženy. A nejen ženy… Kdo po ní sáhne, když bude rakovina na obálce? Onkologicky nemocný, ten, kdo má takového nemocného mezi svými blízkými. Možná ani ten ne… Co mi to tehdy řekl VV? Když tam nechám „Otevřeně“, sáhne po ní možná i někdo, kdo by si ji nekoupil, kdyby tušil, o čem je, někdo, kdo si bude třeba myslet, že je o politice. A přečte ji, když už ji koupí. Líbí se mi takhle mást potencionálního čtenáře? Nelíbí. I když z marketingového hlediska je to možná postup velmi dobrý… Ne, když otevřeně, tak otevřeně. A taky bych ráda prolomila nebo aspoň nalomila tabu kolem rakoviny. Rakovina a já, tečka. Vzdor varování manžela.
„Ale teto, to by chtělo ještě nějaký dodatek, takhle je to zbytečně natvrdo, něco, z čeho by bylo jasný, že ta křivka zase stoupá vzhůru… Co to tvoje - od nemoci k moci?“ pravil synovec, jeden z dalších zkušebních balónků.
A tak vznikl podtitulek.
Nicméně natvrdo je to tak jako tak a potvrzuje se, že jsou lidi, které název odrazuje. Což mě mrzí, i když jsem s tím počítala.
Paní za barem v kavárně při křtu knížky přímo ztuhla, když si přečetla název. Měla jsem dojem, že se ode mě i fyzicky odtáhla. Poté, co pan vydavatel v krátkém proslovu řekl, že by, podle jeho mínění, tu knížku měli přečíst všichni, si v ní mezi doléváním vína začala listovat, aby po půl hodině za mnou přišla a svěřila se, že jí na rakovinu během tří let zemřel manžel a syn… A pozvala mě, ať se stavím někdy na kávu, že by si ráda popovídala.
Kdo nemá ve své blízkosti někoho, kdo rakovinou onemocněl, případně na ni zemřel? Pokud tedy tím postiženým není sám. I kombinace obojího jsou dost časté…
Kamarádka, které jsem knížku přinesla jako koledu na Štěpána (maminka jí před pár lety na stejnou diagnózu zemřela, mladší sestra se díkybohu uzdravila), roztrhla vánoční papír a viditelně se zarazila:
„A tys to četla???“
Pár dioptrií nablízko jí přebývá.
„Kdyby jenom četla, já to napsala.“
Upřeně se na mě chvíli dívala, pak se zhluboka nadechla a prohlásila, že si to teda přečte.
V deset večer přišla smska:
„Už jsem na třicáté straně, je to perfektní, netušila jsem, co v tobě je. H.“
Ulevilo se mi. A za dva dny přišla druhá:
„Knížku mám přečtenou a skláním se před tím, co jsi dokázala. Fandím ti. H.“
Jejího ocenění si moc vážím.
Jiřina si jich ode mne vzala celý tucet - vánoční dárky pro další kamarádky a kolegyně:
„Všem jsem říkala, ať se nedají odradit názvem, ať se neleknou a čtou, to víš, většina z nich má někoho, kdo na rakovinu zemřel, manžela, maminku…“
Další kamarádka, která věnovala knížku své mámě, mi napsala:
Tvoji knihu přinesl Ježíšek mamince „před stromeček“ - to kvůli názvu, přeci jen, na některá slova jsou smutné vzpomínky. Takže po obědě rozbalila balíček…knížku otevřela, začetla se do první stránky, do druhé stránky… až byla najednou na straně 25, tak jsem ji tedy přerušila, že bychom mohly na procházku. Ještě večer se ke knize vrátila a přes svátky ji přečetla celou. Říkala, že se v ní místy poznává. Dokonce pak řekla, že kdysi asi udělala chybu, že se snažila mít všechno perfektní, i když únavou padala na pusu. Táta měl všechno nachystané, doma se nudil, tak chodil do hospody. A pak mi ještě ukazovala, že „tady to je moc hezky napsané“. Taková je jedna z prvních „recenzí“ na tvoje dílo. Podle mě úchvatná, znáš moji mámu.
Jestli ta úvaha chybná byla či nebyla, ukáže už jenom čas. Kniha je v prodeji a stejně jako my i ona si svou cestu bude muset vyšlapat. I když, trošku jí možná lze pomoci… :-).
Asi bude ještě chvíli trvat, než se knihkupci rozhoupou a dají tvou knihu na pulty mezi žhavé novinky, ale až se to stane (a stane se to), bude kniha šlágrem a na horních příčkách „toptenu“ (a já tomu ráda pomůžu - chystám se k realizaci kolečka po všech dostupných knihkupectvích pod heslem „nutně potřebuji objednat tuhle knihu“) - končí kamarádčin dopis.