Cílem metody, která se často označuje zkratkou GTD (z původního anglického názvu Getting Things Done podle knihy Davida Allena: Getting Things Done – the art of stress-free produktivity, česky Mít vše hotovo – jak zvládnout práci i život a cítit se při tom dobře) je vytvořit a udržovat spolehlivý a funkční přehled všech úkolů, které potřebujete udělat. Nic proti metodě, Davidu Allenovi ani slečně lektorce. Naopak. Se zájmem jsem poslouchala jak výklad, tak i reakce zúčastněných. A celou tu dobu s pocitem tichého uspokojení, že díky okolnostem, k nimž počítám i stále zralejší věk, se nacházím ve fázi, kdy stíhat nemusím, můj diář nepřetéká, v noci s hrůzou nepřemýšlím, co jsem neudělala, můj stůl není zavalen papíry, a pokud náhodou ano, stačí je z větší části vyhodit nebo poskládat, dělám, co chci a kdy chci a volných chvil využívám s chutí „neefektivně“, neboť na požadavek maximální efektivity se můžu vykašlat. A tak mi tento módní „guru moderního workflow managementu“ může sice nabídnout zajímavý úhel pohledu na řešení „pracovní i osobní zahlcenosti“, jak jsem se dočetla v jedné recenzi, ale to je tak vše. Bohudík.

Takže - se zájmem jsem sledovala. Seminář skončil povídáním, co si jednotliví účastníci odnášejí. A já se přistihla, že je mi smutno. Řada dobrých, zajímavých a nesporně užitečných myšlenek se zdála zaniknout pod nánosem slov jako ÚKOLY, TERMÍNY, EFEKTIVITA, PROJEKTY, TERMÍNY, ÚKOLY, EFEKTIVITA, ÚKOLY, SEZNAMY, PLÁNOVÁNÍ, ORGANIZACE, ÚKOLY, SEZNAMY, EFEKTIVITA, ÚKOLY, PRODUKTIVITA, KONTROLA, ÚKOLY,… ve všech pádech, větách, souvislostech. Seznamy úkolů vozíme v tramvaji, autě, nosíme do obchodu, po ulici, do školy, na oběd – kdekoli a kdykoli, abychom mohli „efektivně využít volných chvilek, které se tu a tam objeví“. Nějak se mi z těch úkolů začala točit hlava a vytrácet život. Že by ze mě promlouvala stará unavená ženská sžíraná závistí k mladé vitální, dynamické, výkonné a vše zvládající (a za pomoci GTD stále lépe, rychleji a efektivněji) generaci?

Pár dní poté jsem se setkala s bývalou spolužačkou jedné ze svých dcer. Vždycky to byla dívka krásná, chytrá a šikovná, to jo. Teď proti mně stála mladá, krásná, elegantní žena, která na chvíli vystoupila z Dokonalého světa. Dvě vysoké školy, tři zaměstnání, luxusní byt i auto, oblečení, kabelka, boty, parfém – značky nejpřednější z nejpřednějších, dokonalé oči na dokonalých hodinkách, do mobilu perfektní angličtinou…

„Vidím, že se ti podařilo to, o čem jsi před léty snila…“

„Podařilo. Dokázala jsem to, jsem nezávislá, hodně pracuji, hodně vydělávám, cestuji… No, rozvedla jsem se, nerozuměli jsme si, mám dceru… a taky málo času… je hodně u bývalého manžela, ráda bych ji měla víc, ale nejde to, musím pracovat…“

Až později mě napadlo, že jsem se mohla zeptat, jestli používá taky metodu GTD…

A taky mě napadlo, jestli se náhodou nestala závislou na své nezávislosti.

Možná mám divné nápady. Možná jsem už stará, jistě i unavená, ale určitě ne závidějící. Jsem šťastná, že už to mám jinak a možná pořád trošku smutná z vědomí, že k některým věcem člověk pravděpodobně musí dospět. Ale možná pletu hrušky s jabkama.