Tentokrát jsem poslala dál. Dokonce na dvanáct adres dle pokynu. Dokonce možná i do požadovaných 5 minut :-). Proč? Protože poselství v něm obsažené mě oslovilo. (A je mi celkem jedno, od koho pochází stejně tak jako v jaké konstelaci se v současné době nacházejí planety.) A taky proto, že ještě než jsem si ho přečetla, přála jsem si, rovněž podle pokynu, „něco výjimečného“. Pak jsem, opět dle pokynu :-) „pomalu a uvědoměle“, četla připojené poselství, údajně nějaké astroložky Petry Nel. A, světe div se, mé přání se téměř přesně shodovalo s obsahem následujících vět:

„Snad dnes přijde vnitřní klid. Možná věříš, že jsi přesně tam, kde jsi chtěla být. Možná jsi nezapomněla na ten nespočet možností, které se rodí z víry v sebe a druhé. Snad užíváš dary, které jsi dostala a předáváš lásku, která ti byla dána. Snad jsi se sebou spokojená právě taková, jaká jsi. Nech tuto vědomost, ať se ti usadí v kostech a dovol své duši svobodu zpívat, tančit, chválit a milovat. Je tu pro každého z nás."

V noci na dnešek jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o svém životě. Ne o minulosti, ale o tom, jak žiji teď, do jaké míry mě způsob mého života uspokojuje, naplňuje, přináší radost, kam směřuji. A napadlo mě, že vlastně žiji tak, jak jsem si přála. Že se, možná pomalu ale jistě, naplňuje vize, kterou jsem kdysi před léty měla jedné noci, ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že jsem na dně, že dál už nemůžu a ani nechci. Vize, která mě zvedla, nadchla, naplnila radostí, dala budoucnost. Viděla jsem obraz, krajinu, šedivou, neutěšenou, pustou… Nebyla prázdná, byli tam, ale všichni takoví jakoby ztracení v té šedi… a najednou se objevilo světýlko, jako plamínek nebo spíš jako vánoční prskavka. Byla jsem to já. A chodila jsem a potkávala další a další „ztracence“ a když jsme se setkali, rozsvítili se i oni, a jak šli dál, potkávali a rozžínali se další a další, jedna velká řetězová reakce, stejně jako když jsme v dětství o vánocích rozžínali jednu prskavku od druhé, stačilo se na chvilinku dotknout a bylo o veselé a živé světýlko víc, a pak už jich bylo plno…

Tento obrázek ve mně celá ta léta žije. Jak se stát „ rozžínačkou“? Tak za prvé – nejdřív se musím rozsvítit sama. A pak najít způsob doteku…

Zdá se, že obojí se daří. Věřím, že tyto stránky jsou jedním ze způsobů.

A taky - tehdy, před léty, mě ani nenapadlo, že bych mohla pracovat jako psychoterapeutka. Kdyby mi to někdo v minulosti navrhl, koukala bych na něj jako na blázna. S klinickou psychologií i psychoterapií jsem neměla nejlepší zkušenost. To bych ráda věděla, říkala bych si, jak nějakými testy a malováním obrázků a nezúčastněným posloucháním a zpochybňováním můžu někomu pomoci se najít. A vida, uplynulo pár let a pracuji. Jenže to není ani o testech, ani o nezúčastněném naslouchání. A už vůbec ne o zpochybňování, kritice a chytrých radách.

Užívám dary, které jsem dostala a předávám lásku, která mi byla dána… Hledala jsem pro obsah formu a našla ji. Ne vždy se mi to asi daří, stále se učím, ale jdu dál a vnímám ten nespočet možností, které se rodí z víry v sebe i druhé.