„Přijeď na oběd, dnes vaří Anežka a moc se na tebe těší.“
Anežce je třináct a já ji dobré dva roky neviděla. S její mámou za tu dobu dvě rychlá setkání u expressa. Otevřela rozzářená Karla a sevřela mě do svého stále pevnějšího objetí, byt provoněný vanilkovými rohlíčky, jako vždycky bez zrnka prachu, třásně na kobercích vzorně srovnané. V obýváku utichl hukot vysavače, ze dveří se vynořila chundelatá blonďatá hlava a za ní dobrých sto osmdesát centimetrů s leštěnkou na nábytek v ruce – to musí být šestnáctiletý Richard. V tomhle je Karla jedinečná, vysoce výkonná síla i manažerka v jednom.
„A kde máš Anežku? “
„Bude tu hned, utíkala do obchodu, jako dezert má být zmrzlina.“
Manžel sloužil. To bylo jasné. Bude víc klidu.
Anežka se přihnala jako velká voda: „Ahóóój, teto! Jak se máš? Jíš ořechy? Bude čína!“
Karlu znám od jejích třiceti. Ale ve třinácti musela vypadat stejně jako dnes její dcera. Štíhlá, ohebná, milá, krásná, nádherné oči, pleť, úsměv…
Anežka se zavřela do kuchyně, Ríša s leštěnkou a vysavačem odplul do ložnice rodičů a my s Karlou se usadily v obýváku. Za hodinu přišly děti, roztáhly stůl, prostřely. Jídlo nemělo chybu, Karla i Anežka zářily, jedna hrdostí nad svým kuchařským uměním, druhá nad dcerou, Richard se shovívavě usmíval.
„Anežko, a ty nemáš ráda ořechy?“
„O to nejde, teto, já na ně mám alergii. A taky na mrkev a na ryby.“
„No ale tu makrelu jsi tuhle jedla. Jak ji do tebe táta málem nacpal,“ oponoval Richard.
„No, to jo, někdy to jde…“
Asi jsem měla otazník v očích, Karla začala vysvětlovat:
„Anežka se večer vrátila od kamarádky, měli jsme k večeři pečené makrely. Nechtěla, že už je najezená, že večeřela u Lenky. Jirka se rozčílil a vztekle odnášel talíř do kuchyně. Anežka se zvedla, šla za ním a tu večeři snědla. Byla jsem na svou dceru v tu chvíli hrdá.“
„Hrdá? A proč? Tomu nějak nerozumím.“
„Šla za tátou, přemohla se, … aby byl klid.“
„Ty jo! Ty jsi byla hrdá na dceru, která potlačila své pocity, která se v tu chvíli „zaprodala“ za klid v domácnosti???“ vylítlo ze mě. Kolik hodin jsme s Karlou strávily diskusemi na tohle téma! Její téma, moje téma.
„No… Ale já se jí zastala, já mu říkala, ať ji nechá, když nemá chuť… A on ji nenutil, ona za ním šla sama, sama se rozhodla to sníst…“
„No právě….“ Ukončila jsem svou podvratnou činnost. Obrátily jsme list.
Po kávě a zmrzlině jsme se odvalily zpět do sedačky, děti Karla vypoklonkovala z pokoje a mlčky zapálila svíčku.
„Karlo, promiň, jestli jsem se tě dotkla…“
„Ne, víš, mně to vůbec nedošlo, já to takhle neviděla… Mně se to v tu chvíli moc líbilo, jak tu situaci zvládla…“
„No, možná jo, ale víš, o čem jsme si tolikrát povídaly.“
Karla vyrůstala bez táty, když byla malá, odešel, nikdy ho už neviděla. Já tátu měla a díkybohu pořád mám. Co máme (nebo – doufám :-) - měly jsme) společné? Snahu zavděčit se, vyhýbat se konfliktům, plnit očekávání, nezklamat… Klasika. V dětství nám oběma (a nejenom nám dvěma) chybělo ocenění, vědomí, že jsme v pořádku takové, jaké jsme, že jsme milované bez ohledu na to, jestli máme jedničky nebo jsme vzorně umyly nádobí či snědly beze zbytku večeři. A tak, ač na venek ženy energické, sebevědomé, silné, úspěšné a pohledné, uvnitř tak křehké a lehce zranitelné, plné obav, abychom splnily očekávání a nezklamaly své otce, partnery...
„Vím, to víš, že vím. A jsem tak ráda, že Anežka s Jirkou mají tak hezký vztah. Je to jeho milovaná princeznička, to já nikdy nepoznala…“
Princeznička. A milovaná. A pan král se rozlítí, když nechce sníst nemilovanou rybu. Navíc, když už jednu večeři v sobě má. A princeznička ji do sebe nacpe. A je zase milovaná…

A má alergii...