„Co je? Je ti něco?“ obrátila jsem se tudíž v první řadě na tetu.
„Ale nic,“ vzdychla trpitelsky.
„Nevypadáš. Je ti špatně?“
Pokývnutí hlavou.
„To zas bude dobrý,“ pronesl uklidňujícím tónem strýc. „Pořád jí říkám, že si všechno moc bere, všechno bere moc vážně.“
„Jak „vážně“? To chceš zas říct, že mně nic není?“ vystrčila teta bojovně bradu.
„A co je ti?“ domáhala jsem se vysvětlení.
„Co by, špatně,“ pokrčila teta, už zase sklesle, rameny.
„A co to znamená to špatně?“
Pokrčení rameny.
„Vždyť to říkám, bere všechno moc vážně,“ ozvalo se od stolu.
„Jak to nemám brát vážně? Tolik nových léků mi doktorka předepsala… a je mně akorát špatně.“
„Jestli to nemáš z toho, pořád studuješ ty příbalový letáky, bereš to moc vážně, říkám, kdyby sis radši dala dvě deci.“
„Slyšíš ho? Prý mně nic není!“
„Ale teto, on tě chce jen uklidnit…“
„To se mu teda povedlo! Blbě je mně a vařím oběd a on…“
„Tak se na to vykašli a běž si lehnout.“
Že se na ty rady nevykašlu já. Jako kdybych to neznala.
„Ale oběd je důležitý!“ zubí se strýc zpoza novin, čímž tetu opět vytočí.
„Akorát na jídlo myslíš, jenom jíš a spíš!“ hodí po něm.
Rychle se loučím a odcházím. Tahle diskuse nedopadne dobře. Teta skončí v slzách, tlak jí vyskočí do nadoblačných výšin, strýc zbrunátní, začne křičet a celé to skončí prásknutím dveří. Teda neskončí. Teta s ním nebude několik dní uraženě mluvit a žádný z nich nebude po pár hodinách pořádně vědět, kvůli čemu hádka vznikla. Mám je ráda a není mi to lhostejné. Ale nenadělám nic. Je to jejich život. Teta má pocit, že strýc jí její zdravotní potíže nevěří, on se domnívá, že to teta přehání, koneckonců ve svém věku „běhá jak křepelka“ a vypadá líp než „řada ženských o dvacet let mladších“ (obojí je pravda), zatímco on sotva chodí – a nestěžuje si, na rozdíl od tety, která vzdychá a „tváří se“. Co bychom ve svém věku chtěli, ptá se. Už jsme přežili své rodiče, osm křížků na krku, pořád jme soběstační, postaráme se o sebe, děti se mají dobře, co ještě chtít? Že nás něco bolí? Tak už to na světě chodí… Ve svých lepších chvílích s ním teta souhlasí - Tuhle jsme si s Bořkem povídali, jak se máme vlastně dobře, vždyť nám nic nechybí… - v těch horších na všechno dobré zapomene a utápí se ve strachu, smutku … a vím já v čem všem ještě?
Když se „potopím“ já, naučila jsem se začít v duchu vypočítávat, za co všechno jsem v životě vděčná - za své děti, za svého muže, za náš dům, za své psaní, za lidi, které mám kolem sebe, za Garpa, za to, že sněží, že svítí slunce, že mám doma teplo, že můžu chodit, že mě nic nebolí… za to, že žiju. Seznam by byl dlouhý, obvykle stačí pár bodů a je mi líp, najednou cítím, že se usmívám…
Jsem zodpovědná za své myšlenky a mé myšlenky ovlivňují mé tělo. Mohou způsobit, že se cítím špatně, mohou způsobit, že se cítím dobře. A já si vybírám, jaké myšlenky mám či budu mít. Ony jsou moje – ne já jejich. Proč bych je měla tedy poslouchat, když mi nedělají dobře? Proč bych se jimi měla nechat vláčet?