Jsem vděčná za dopisy, které mi přicházejí. Jsou pro mne stálým zdrojem inspirace, důvodem k zamyšlení, a třeba, jako v tomto případě, k uvědomění si, jak často žijeme, nebo spíš nežijeme, a jak to považujeme za běžné, obvyklé, normální.

Má pravdu pisatelka, její příběh není nikterak výjimečný, nicméně drastický se mi i z těch pár vět zdá ažaž. Žít léta v hrůze, co přinese zítřek, s pocitem, že není východiska a s chabou útěchou, že jsou na tom lidé i hůř, to mi nepřipadá jako zrovna lehký úděl. A na tom nemění nic ani ta naděje… Naděje umírá poslední, říká se. To jo.

Neznám podrobnosti, těžko říct, zda řešení je či není. Ale jedno vím: řešení ne že by nebyla, ale často je nechceme vidět, natož přijmout.

Vlastně nežiji, napsala. Ano, zatím chodí, dýchá, mluví, pracuje, možná se stará o děti, vaří, pere, žehlí, zašívá, nakupuje, možná jede jednou za čas i na dovolenou, možná pečuje o staré rodiče, … Nevím. Jediné co vím je, že je vážně nemocná. Není divu, že onemocníme, když žijeme tak, že vlastně ani nežijeme. Když nás život nebaví. A jak by nás mohl bavit život v podobě, kterou vystihuje těch pár úvodních vět? Chceme vůbec v takové situaci žít? ANO! JISTĚ!! SAMOZŘEJMĚ!!! Omyl, to vůbec není samozřejmé. Je totiž možné, že máme strach žít. Že to neumíme. Že se umíme jenom trápit, všechno vydržet, trpět, zvládat, zatínat zuby. Že bychom sice chtěli, ale… Že vůbec nevíme, co chceme, co bychom chtěli jinak. Že netušíme, jaké jsou naše potřeby. Celý dosavadní život jsme totiž možná strávili tím, že jsme naplňovali potřeby jiných. Naše vlastní potřeby nám splývají s potřebami druhých, nedokážeme je od sebe rozlišit. To v tom lepším případě. V tom horším žádné potřeby jednoduše nemáme. Nebo si to myslíme.

Je možné tento stav změnit? Je. Začít se vnímat, své emoce, své potřeby. Ujasnit si, co chci vlastně já. Není to snadné, zvlášť po těch letech, kdy jsme své pocity i potřeby ve jménu lásky k druhým tak důkladně potlačovali. Není snadné být upřímný sám k sobě. Ale jde to. Není to snadné hlavně z jednoho důvodu – ze strachu. Ze strachu, co bychom mohli zjistit, kdybychom začali pátrat po svých potřebách. Možná dokonce tušíme, že naše potřeby se s potřebami těch druhých, na jejichž přízni (zcela úmyslně nepoužívám slovo „láska“) nám tolik záleží, diametrálně rozcházejí. Co potom? Co bychom potom udělali?

„Ale to by se mi mohlo úplně změnit pořadí hodnot!?“ vyděsila se tuhle jedna paní. „To bych třeba taky mohla chtít jinou práci nebo jiného partnera!?!“

Ano, že by došlo k posunu v dosavadních „hodnotách“, to je víc než pravděpodobné. Možná by zjistila, že její spokojenost je pro ni důležitější než spokojenost ostatních. Možná by změnila i práci, možná i partnera. Nebo taky ne. Ale ke změnám by došlo zcela určitě. I když by navenek nemusely být (ovšem mohly) nijak markantní. Bylo by to prostě jinak. Změnilo by se více či méně (nejspíš spíš více, proč si něco namlouvat) její chování, její reakce. Ti druzí by byli - pravděpodobně nemile - překvapeni, možná dotčeni, ale té vyděšené paní by bylo líp, lehčeji, radostněji. A už by nebyla vyděšená. Měla by prostě najednou všechno poskládané jinak. A – i když to tak možná z počátku nevypadá – zisk z její proměny by měli i „ti druzí“.

Jistě, měla ta paní pravdu a rozumím i jejímu zděšení, ba co víc, důvěrně ho znám. Je to vskutku riskantní podnik. No, vždycky máme na vybranou, taky můžeme zůstat u svých neradostných „jistot“.

A na závěr jedno malé doporučení pro ženy - pokud jste se svým životem nespokojené, není nad to nazout si nové červené boty, říká jedna moje kamarádka. Ona je občas nosí a vážně to funguje :-).