Johance jsou čtyři roky a tři měsíce. Mluví velmi dobře a pořád, počítá do dvaceti, sčítá do čtyř, všemi „póry“ nasává okolní svět, rychle se učí – to „dobré“ i to „špatné“.

Roztál sníh a odkryl odpadky. Psí exkrementy, které se nacházely dva měsíce v mraženém stavu, zdobí okraje chodníků i polních cest.

Nedávno jsem v besedě na téma „Naše komunikace“ povídala o vlivu okolí, situace, „ostatních“ nebo většiny na chování člověka. O tom, že pokud chování daného člověka vytrhneme z kontextu, bylo by možné přisoudit mu vlastnosti, které nemá.

Svoji poslední úvahu jsem skončila plamennou výzvou: „Učme se jasné, srozumitelné, otevřené a upřímné komunikaci!“

Včera jsem v „Ziscích a ztrátách“ skončila dost nekompromisně. Konstatováním, že „je to na každém z nás“. Je, zpátky to neberu. Ale není to tak jednoduché.

Nad větou „Jo, a ještě místo abych chtěla být zdravá, tak teď potřebuju být nemocná, protože potřebuju body k uznání invalidity, abych neměla další stres s hledáním práce…“ z dopisu jedné onkologické přítelkyně jsem už jednou na těchto stránkách přemítala.

Jak je už z názvu zřejmé, řeč bude opět o filmu. Ano, byla jsem v kině, byla jsem na Avatarovi, byla jsem – konečně – v D3.

Byla jsem v kavárně s kamarádkou. Viděly jsme se po několika měsících a měly dvě hodiny na to, abychom probraly život. Zredukovaly jsme ho ( ach jo :-(( ) poměrně rychle na problémy s dětmi, rodiči a partnery.

„Když se odehrávají nejvýznamnější věci našeho života, často v té chvíli nechápeme, co se děje.“ (Posouváme se :-).)

Špatně jsem spala. Ani nevím proč.