Úvodní strana / Sloupky / Sítě

Sítě

„Když se odehrávají nejvýznamnější věci našeho života, často v té chvíli nechápeme, co se děje.“ (Posouváme se :-).)

Asi citát. Poslala mi ho v závěru svého dopisu Marta. Měl být v úvodu – jako motto. Celý dopis byl na tohle téma. Jestli to, co děláme, děláme dost dobře, jestli to vůbec dělat máme, jestli nemáme dělat něco úplně jiného. Jestli ten varovný hlas, který nám našeptává, že jsme vedle jak ta jedle, je svědomí, absence víry, pochybnost nebo intuice. Jestli ho poslechnout a měnit či korigovat stávající stav nebo ho ignorovat a zvýšit své úsilí. Jestli podáváme dostatečný výkon, jestli si něco nenamlouváme, jestli se nevyhýbáme zodpovědnosti. Nevíme. A jsme z toho nervózní, depresivní, nespokojení, přetížení, nejistí, zablokovaní.
Hm. Svědomí, odpovědnost, víra, pochybnosti ve všech pádech. Ne že bych to neznala, ale jak jsem tak ty „usoužené“ řádky četla, došlo mi, že to mám v poslední době jinak. A napsala Martě jak. A pak mě napadlo, že usoužených kamarádek mohou existovat mraky, a že bych jim svým „postřehem z nitra“ mohla třeba pomoci.
Pochybnosti, ty mě navštěvují. Svědomí? Ne, ten pocit v posledních měsících nemám. Nehryže ani nevyčítá. Možná souvisí svědomí s vinou (alespoň u mě). Potom by to mělo logiku, protože s vinou se už nějakou dobu moc nestýkám. A ulevilo se mi. A možná to nějak souvisí i s odpovědností. Dřív jsem si jí velice považovala. Odpovědnost, to bylo moje. Za chod světa, přinejmenším. A teď? Ne že by vůbec, ale jaksi jinak. A rozhodně a především nesrovnatelně míň. Komu se mám zodpovídat? Leda tak sobě. A za co? Hm. Dlouho jsem o tom takhle nepřemýšlela…
Zdál se mi sen. No, vlastně to nebyl sen, nespala jsem. Přemýšlela jsem, jak dál, jestli to, co dělám má smysl či ne a jakoby v odpověď mi přišlo, že jo, že je to (stejně jako já) součást „sítě“. Nepovím vám jaké, slovy mi nabíhalo „záchranné“… A před očima jsem měla obraz sítě rybářské a věděla jsem, že jsem jedním z těch „ok“ nebo provázků… a pak se ten obraz začal měnit, síť se začala rozmnožřovat dělením a pučením, bylo jich víc a víc, různých velikostí (sítí i ok), nad sebou, pod sebou, jakási soustava sítí, docela tlustá vrstva...
Druhý den jsem seděla v kavárně s Pavlou. Jak jsme si tak povídaly, sklouzla řeč na budoucnost, přítomnost, naše vize, tušení, chápání skutečnosti… a na sítě – svoji „síťovanou vizi“ jsem jí převyprávěla. A skončila tím, že jsem z toho měla moc pěkný pocit. Udiveně se na mě koukala:
„Pěkný pocit?! Já akorát cítím tu obrovskou tíhu, tu odpovědnost! Úplně mě z toho rozbolela ramena,“ pravila.
„Odpovědnost? No jo, to mě jaksi nenapadlo… Já měla pocit sounáležitosti, spolupráce, měla jsem z toho radost a věděla jsem, že mě to baví, krom toho, že to pomáhá…Odpovědnost? A tíživá? Já jsem přece jenom součást té sítě, jedno oko nebo dvě, ta síť je pevná, ale odpovědnost nenesu jenom já, ani za pevnost, ani za organizaci, já vlastně ani pořádně nevím, k čemu celá ta soustava sítí má sloužit… Od toho tu ani nejsem, můj úkol je dílčí, možná ho zatím ani přesně neznám a možná to v tuhle chvíli ani není důležitý, možná jde o to, dělat to, co dělám, jak nejlíp dovedu (ani míň ani víc, žádná křeč) a až přijde čas, budu vědět víc nebo co jinýho ještě dělat, co já vím."
Koukala na mě dál a najednou povídá:
„Boží řízení! Já to pořád říkám, že je tu Boží řízení! No, už tu tíhu tak necítím.“
Nevím. Jak jsem už napsala, pochybnosti, ty mě přepadají pořád, ale přemíra odpovědnosti? To už ani ne. Jistě, naše „konání“ je důležité, tak či onak. A jsem tomu ráda. A mám v poslední době chvílemi pocit (když zrovna nepropadám pochybnostem), že Pavlino „Boží řízení“ funguje. Možná je to i ten Martin varovný hlas. Že mám korigovat? No tak budu korigovat. Co jiného taky pořád děláme? Pokud teda neděláme a nedřepíme zatvrzele na místě. Pak se hlas změní v okovanou botu. A strach, že uděláme chybu? No tak ji zase zkorigujeme, ne?
Fakt nevím, ale pokud nechápání dění a posouvání se je ve vztahu přímé úměry, musela jsem v posledních letech udělat docela slušný pokrok :-).