No jo, ale kde? V každodenní praxi trnitou cestou pokusů a omylů? Jistě, i to jde. A vlastně to ani jinak nejde. Ale cesta je to bolestivá, zdlouhavá i dlouhá a bez záruky. Vzorce chování, kterých si nejsme vědomi, a jsou to právě ty, které nám způsobují největší problémy, těžko sami změníme. A už vůbec ne „jen tak“, aniž by nás k tomu přiměl pádný důvod, například vážná nemoc. A ani pak to není jisté…
Kdo hledá, najde. Učitele, psychoterapeuta – přijde na to, v jaké situaci hledá, co hledá, co potřebuje.
Pořád se ale pohybujeme v oblasti odstraňování následků života v nezdravých vztazích, následků nezdravé komunikace. Jako když čekáme, až se naše buňky zblázní a jejich rej zachytí mamograf či jiné diagnostické zařízení a budeme je moci začít konečně likvidovat mečem, ohněm a jedem.
Co takhle prevence? Že prevencí je vyšetření na mamografu, na to laskavě zapomeňte. Na mamografu už jde jen (tím neříkám, že je to málo nebo zbytečné) o pouhopouhé zjištění, zda už rakovinu máme nebo ještě ne. Prevence spočívá ve zdravé komunikaci, ve vybudování zdravých vztahů. Nic jednoduchého, do plus - mínus nezdravých vztahů jsme se narodili, v nezdravých vztazích jsme vyrůstali, v nezdravých vztazích jsme pokračovali ve svých nově založených rodinách, do nezdravých vztahů jsme přivedli svoje děti, v nezdravých vztazích jsme je vychovávali, … Mnozí u nás jsou nemocní, mnozí nešťastní, se svým životem nespokojení. A tato štafeta bude pokračovat, dokud ji nepřerušíme. Dokud ten starý kolík velikým obloukem nezahodíme a nezačneme předávat nový. No, ale kde vzít a neukrást, že ano.
Kdo hledá, najde. Učitele komunikace, kursy komunikace. Ne že by nebyli/y, ale není učitel jako učitel a není kurs jako kurs. A není komunikace jako komunikace. Co jenom jsme dokázali udělat v posledních pár letech z asertivity! Kůrku chleba by od ní člověk nevzal! Je v tom nevinně, za vším hledej člověka, no, možná spíš peníze. Takže vybírat pozorně a pečlivě.
Ale podle mě pořád málo. Chtělo by to začít u dětí, ve výchově. V rodinách, na školách. Jenomže to se musí začít u rodičů, u učitelů. U dospělých. U sebe. Anebo - aby to šlo rychleji - u dětí a jejich vychovatelů (u nás) současně. První vlaštovky se objevují. Namátkou jenom Montessori centra, školky a školy, kursy efektivní komunikace „Respektovat a být respektován“ pro rodiče a výchovné pracovníky. Ve školách v loňském roce přibyl nový předmět „výchova ke zdraví“. Nevím, co se v něm učí, možná zase jenom notoricky známé věci – zdravá výživa, dostatek pohybu, žádný nikotin, alkohol ani jiné drogy. Neříkám, že to není důležité, ale zdá se mi to málo. Zoufale málo.
Možná jsem jenom netrpělivá, zase bych chtěla něco někam tlačit. Možná ta láhev není poloprázdná, ale poloplná. Možná není důvod si zoufat, možná je důvod se radovat. Vždyť co jsme věděli o komunikaci založené na sebeúctě i respektu k druhým před pár lety? Co jsme věděli o psychosomatice? Co jsme věděli o vlivu vztahů, v nichž žijeme, na naše zdraví? Vlastně jsme se obrovsky posunuli. A vývoj nezastavíš. V tom je naděje. A když jí napomůžeme, možná se lepších zítřků i dočkáme :-).