Mám kamaráda. Kamarád má pozemek. Nahoře na kopci, s nádherným výhledem kolem dokola, na severu Brno, na jihu Pálava. Zdědil ho po předcích a osázel stromy. V nejvyšším bodě mu vévodí starý ořešák, pod kterým je velmi příjemné posedět.

Zdál se mi dost dobrý sen.

Už je to tady. Historku o kávě si přečetla dcera. A její reakce?

Zazvonil telefon.

Věc ležela nehybně na blátivém břehu mělkého jezera. V době sucha do ní pražilo slunce, v době dešťů ji omývaly drobné vlnky a bušily do ní velké kapky.

Ten byl v neděli.

Na jednom sebepoznávacím semináři se jedna paní, co moc nemluvila, v závěru zeptala, co si o ní myslí ostatní.

„Rakoviny je víc, méně se ale umírá“ hlásá nadpis na straně 9 deníku Právo ve středu 4. 2. 2008. A pod tím články plus mínus stejné jako před rokem. Loni jsem se zlobila, letos jsem spíš smutná. Nezměnilo se nic. Jenom je víc nemocných. Onemocnění, konkrétně rakovinou prsu, se přesouvá i do mladších ročníků. Nezměnilo se nic na přístupu k příčinám onemocnění, k prevenci. A tak jsem vytáhla na světlo to, co jsem napsala téměř přesně před rokem:

Znám jednu paní, ta paní má vnučku. Často je potkávám a tu paní slýchávám říkat:

„Adélko, ty jsi tak šikovná a chytrá a tak krásně kreslíš a nádherně zpíváš a jak tancuješ a tohle se ti vážně podařilo, no ne, jak jsi to dokázala a jak ti to sluší a …“

Moje druhá dcera bydlí ve vzdálenosti 20 km. Moje první dcera přes ulici a rodiče vedle.