Nedávno jsme měli první Český den proti rakovině. Hodně se psalo a píše pořád o prevenci. Rakoviny prsu a rakoviny vůbec. Přiznávám se, že mě to dráždí. Ne, že se píše a mluví o prevenci. Ale to, co se pod ní převážně rozumí. Často slyšíme o preventivním vyšetření na mamografu. Není to ale spíš zjištění, jestli už rakovinu mám nebo ještě ne? Jasně, už to slyším a předem souhlasím: „Je důležité zachytit onemocnění v raném stadiu…“ Je to důležité.
Ale je to prevence? Prevence znamená předcházení. Předcházení poškození zdraví, předcházení vzniku nemoci. To nedokáže ani ta nejdokonalejší vyšetřovací metoda. Lze prevenci rakoviny zredukovat na pátrání po nádorových nebo přednádorových změnách? Stačí to?
Ve své právní praxi jsem prevencí vždycky rozuměla to, že lidem vysvětlím, co říkají zákony a jak se chovat, abychom je neporušovali. A co nastane, když je porušíme, jaký důsledek, jaká sankce. Tady se prevencí rozumí zjišťování, zda už důsledek nastal. Že k porušení už došlo, o tom není pochyb. Ano, já vím – nevíme, k porušení čeho došlo, že? Ale nevíme to opravdu? Nebo to jenom nechceme vědět?
Pravda ovšem je, že ve srovnání s nedávnou minulostí došlo ve vnímání prevence i ve zdravotnictví k obrovskému posunu. Mluví a píše se o stresu, zdravé výživě, pohybu a stále častěji se objevuje pojem „životní styl“. Co pod tímto pojmem ovšem rozumět? Způsob života. Hm. Ale co je to ten způsob života? Jde skutečně jenom o to, jak se stravujeme, co pijeme, zda a kolik máme pohybu, jestli kouříme? Lze způsob života zredukovat na jídlo, kouření a pohyb? Co naše „způsoby“? Naše chování, myšlení?
Za posledních 30 let v ČR stoupl výskyt rakoviny prsu u žen o 120 procent, to je nejvíc ze všech druhů rakoviny. Ročně onemocní přibližně 6000 žen a 2000 z nich zemře. Zabýval se někdo tím, jak tyto ženy žijí? Jaký způsob života vedly před vypuknutím rakoviny? Těžko. Na to není čas ani prostor. Možná ani zájem. Ale není to škoda?
A lze vůbec přecházet následkům, když neznáme příčiny? Co tak těm mladým adeptkám na diagnózu „rakovina prsu“, včetně našich vlastních dcer, povyprávět, jak jsme žily? A ještě mnohdy pořád žijeme? To by byla prevence! Stojí o to ale vůbec někdo? Kdo ví….
„Stojíme opravdu o pravdu?“ ptá se náš přední etikoterapeut MUDr. Vladimír Vogeltanz.
Co by se stalo, kdybychom přišly / my ženy, i když jsem četla, že i u mužů se rakovina prsu vyskytuje…/ na to, že jsme si tu rakovinu způsobily samy? Že ji způsobil náš způsob života, naše způsoby? Nebo si vážně myslíte, že ve vašem případě jde o osud, náhodu, smůlu nebo dědičnost? Jak myslíte. Ale kde jsme potom s prevencí? S předcházením? Náhodě nepředejdete ani náhodou. A genům, to už vůbec ne. Ledaže by ta dědičnost byla ještě v něčem jiném. Co když jsme „zdědily“ i modely chování, naše způsoby?
A osud?

Dbej svých myšlenek, neboť z nich vzejdou slova.
Dbej svých slov, neboť z nich vzejdou činy.
Dbej svých činů, neboť z nich vzejdou zvyky.
Dbej svých zvyků, neboť z nich vzejde tvá povaha
Dbej své povahy, neboť z ní vzejde tvůj osud.
Talmud

Ptejme se PROČ. A dozvíme se. Pokud chceme slyšet. Pokud chceme vědět. Pokud chceme poznat pravdu. A teprve potom můžeme začít mluvit o prevenci. Teprve potom, až poznáme, čeho je rakovina dů-sled-kem, vý-sled-kem, ná-sled-kem.

A ještě: Český den proti rakovině

Úterý 15. května 2007. Stránka č. 7 deníku Právo je plná prvního Českého dne proti rakovině.
Např. článek „ Za 30 let vzrostl výskyt zhoubného nádoru prsu o 120 procent“ – cit.: „… za posledních 30 let v ČR stoupl výskyt rakoviny prsu u žen o dramatických 120 procent, a to je nejvíc ze všech druhů rakoviny. Ročně onemocní přibližně 6000 žen a 2000 z nich zemře. Česká republika je spolu s Itálií na 16. místě v Evropě a v počtu zemřelých zaujímá spolu s Německem jedenácté místo.“
„Jsou to otřesná čísla, a i když ženy o rakovině prsu dnes už hodně vědí, přesto stále prevenci nevěnují dostatečnou pozornost,“ vysvětluje profesor Zdeněk Dienstbier, předseda Ligy proti rakovině. Prevencí se ovšem rozumí, jak z textu dále plyne, preventivní vyšetření na mamografu. Nic proti němu, ale je tohle opravdu prevence? Není to spíš už jen zjištění, jestli už rakovinu mám nebo ještě ne? Jasně, už to slyším a předem souhlasím: Je důležité zachytit onemocnění v raném stadiu. Ale je to prevence?
Právní prevencí jsem ve své praxi vždycky rozuměla to, že lidem vysvětlím, co říkají zákony a jak se chovat, abychom je neporušovali a co nastane, když je porušíme, jaký důsledek, jaká sankce. Tady se prevencí rozumí zjišťování, zda už důsledek nastal, že k porušení už došlo, o tom není pochyb. Jo, já vím – nevíme k porušení čeho, že? Ale nevíme to opravdu? Nebo to jenom nechceme vědět? Stojíme opravdu o pravdu? Co by se stalo, kdybychom pak přišly /vsuvka: není to hrubka, my ženy, i když jsem četla, že i u mužů se rakovina prsu vyskytuje/ na to, že jsme si tu rakovinu způsobily samy? Že jsme tak dlouho působily a působily, až… Nebo že by ji způsobil náš způsob života, naše způsoby? (Nebo si vážně myslíte, že vy nic? Vy že muzikantka? Jak myslíte, ale já si za to teda můžu sama. A i když to tak nevypadá, na rozdíl od vás s tím tudíž můžu taky něco dělat.) Jo, je to nepříjemný, přímo hnusný, řekla bych, že to až bolí, to vědomí, že si za to můžu sama. Jenomže jen tak mám šanci to změnit. Ale změnit co? No přece „to“, co mně k „tomu“ přivedlo! Změnit svoje navyklé chování, svoje zlo-zvyky, svůj způsob života. Svoje způsoby. (Tak, a to je ještě horší, to si pište, to už je do živýho. Ale to ona ta rakovina taky…) Nebo dokonce myšlení? Jo, tak to bolí ještě víc, můžu potvrdit. A vy to tušíte! Vůbec se nedivím, že se vám nechce. Taky se mně nechtělo.
Ale pojďme dále - dále se dovídáme o nejnovějších lécích - Herceptinu a Avastinu. Jsou úžasné, ten první může vyléčit až 90
% žen z těch, pro které je vhodný, což je ročně asi 300. „Je to lék, který doslova může zachránit ženám život,“ říká docent Luboš Petruželka, přednosta onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. A od ledna by měl být k dispozici i Avastin, tentokrát ročně pro cca 400 žen s metastázami.
„Pacientky sice nevyléčí, ale oproti standardní léčbě jim dvakrát prodlouží dobu do zhoršení onemocnění,“ uvedla primářka Petráková. Oba dva léky jsou samozřejmě velmi nákladné.
A dále rozhovor s profesorem Zdeněkem Dienstbierem, předsedou Ligy proti rakovině pod názvem „Prevence začíná už v dětství a rodině“ – cit.: „ Jsme přesvědčeni, že jednoduchou změnou životního stylu rodiny se dá zabránit vzniku až poloviny nádorových onemocnění“ (Hm. Souhlasím, až na to, že jednoduše to zrovna nevidím, asi pod tím životním stylem vidím něco jiného…)
A dál: „ Má-li dítě v rodině vzor, vidí-li, že rodiče nekouří, jedí zdravě, mají dostatek pohybu, pak si tyto návyky přinášejí do života a jsou pro ně samozřejmostí …Ano, chceme věřit tomu, že školní stravování přispěje ke zdravé výživě. Velkou starost nám ale dělají právě děti, které dlouhé hodiny vysedávají před počítačem a k tomu ještě jedí brambůrky a zapíjejí je kolou. Vede to k obezitě, ta zase k vysokému krevnímu tlaku a odtud už je krůček k infarktu, mrtvici nebo onkologickému onemocnění. Jsou to spojené nádoby. A proto takový apel na rodinu, aby se zdravě stravovala a zajistila dětem dostatek pohybu.“ Konec citátu.
Nic proti tomu, ale že by to bylo všechno? Že by to bylo až tak prosté? Zakažme dětem počítače, vezměme jim brambůrky a kolu a budou zdravé! Hurá! Jo, věřte, jestli chcete. V takové „zdravé“ rodině jsem vyrůstala. Zdravě jsem jedla, na tom si maminka zakládala, v rodině se nekouřilo - vlastně až na tatínka, ten kouřil v kotelně, pilo velmi střídmě a jen občas, já jako dítě pila čistou vodu a hodně mléka, s pohybem to taky špatné nebylo…Nezačala jsem kouřit ani jako velká, občas si dám deci nebo dvě, ani hýbat jsem se nepřestala, štíhlá jsem dodnes, vysoký tlak nemám. Ale s rakovinou prsu žiji už devátý rok – a to počítám až od mamografu. Že bych byla výjimka potvrzující pravidlo? Anebo je ten životní styl ještě o něčem jiném? Že by to nebylo jen o zdravé stravě a dostatku pohybu?
Pan profesor Dienstbier říká, že „…… rakovinu musíme odtabuizovat.“ (To je slovo do pranice!)
„A zbavit občany strachu již ze samotného výrazu rakovina.“
No, tak snadno to asi nepůjde, on to není jen strach z „výrazu“, to je strach z toho všeho, co se za tím skrývá, a tím nemyslím zdaleka jenom somatické projevy. Ono to v našem životě není totiž v pořádku, a rakovina, jako ostatně každá nemoc, je toho jenom důsledkem. A podívat se, co v našem životě není v po-řád-ku, co není „ po řádu“, co není v souladu s řádem, a to je to, oč tu běží, to je to, z čeho máme strach. A navíc - myslíte, že můžete zbavit někoho strachu? Třeba tím, že ho ujistíme, že máme na rakovinu úžasné léky? Nemusí se strachu zbavit občan náhodou sám?
„Neznamená to automaticky smrt.“
Automaticky ne, ale taky to – v opačném případě – nemusí automaticky znamenat život – jestli tedy za život nepovažujete léta stresů z pravidelných kontrol na onkologii, žíly na rukou v hluboké ilegalitě, občasné recidivy, sem tam menší či větší operaci, pár (?) dávek chemoterapie nebo radioterapie, roky závislosti na lécích, o jejichž častých nepříjemných a nežádoucích vedlejších účincích nemluvě. A STRACH, všudy a všude přítomný strach, který s větším či menším úspěchem potlačujeme a on nás na oplátku hezky zevnitř rozkládá - to znáte, ne? To nám totiž jde. To jsme se od dětství učily i učili: potlačovat emoce. Tak teď máme nemoce.
„Jde o onemocnění dnes v řadě případů dobře léčitelné, zejména pokud je nemoc zachycena včas“
To se shodneme, pane profesore. Léčitelné ano, ale vyléčitelné? Jenom tím, co nabízí onkologie a zdravá výživa?
„Proto by chození na preventivní prohlídky mělo být samozřejmostí.“
Ano, choďme na prohlídky, ale neříkejme tomu, prosím, prevence.