Věc jenom vypadala jako neživá. Uvnitř tlouklo srdce, pomalu, slabounce – ťuk, ťuk.
Možná to způsobilo slunce, možná vítr, možná déšť. A možná prostě život. Ten, který byl vevnitř, se probouzel. Napřed jen poslouchal, šumění deště, ptačích křídel, klapot zobáků, pak začal cítit teplo, chlad. Pak ještě něco… Neklid, touhu. Zavrtěl se. Tak se protáhnout. Bylo mu těsno. Tlak zvenčí i zevnitř. Zavrtěl se znovu, pohnul rameny, ještě jednou a víc. Pak se to stalo. Věc praskla. Ten, který byl vevnitř, ucítil závan vzduchu, vůni vody, uviděl hvězdy. Ležel a neodvažoval se ani dýchat. První sluneční paprsek zamířil přímo do pukliny a přinutil ho zavřít oko. Když ho znovu otevřel, uviděl Je. Byli velcí a krásní, dlouhé krky ladně ohýbali, štíhlými zobáky pátrali v bahnité vodě. Nespokojeně a nedočkavě se pohnul. Puklina se rozšířila natolik, že mohl vystrčit celou hlavu. Vylekali se a poodlétli. Jejich křídla plála v ranním slunci. Ten, který byl vevnitř, pocítil silnou touhu přidat se k Nim. Být jako Oni, létat jako Oni, vypadat jako Oni. Jsem takový, jako Oni? Nevěděl. Ale nic jiného neznal. Byl vyčerpaný, pro tento den spotřeboval všechny své síly.
Další den ho zastihl s hlavou napůl zabořenou v blátě. Opodál stojící plameňáci zpola lhostejně a zpola zvědavě Věc pozorovali. Ten, který byl vevnitř, se pokusil zjistit, kým je. Pomalu napínal svaly, jeden po druhém, ano, má také dlouhé nohy, ale nemůže jimi pohnout, jakoby byly spoutané. A křídla…? Jde to těžko, ale pomalu se začínají soukat ven. Pohyb ramenem, trochu pootočit, nahoru, tak, a ještě jednou, teď druhé a znovu tím prvním, tak, ještě kousek. Teď! Jedno křídlo je venku. Ta úleva! Teď ještě druhé. Výborně! Ale co to? Jsou jako cizí, neposlouchají, nezvednou se, celá pomačkaná, jako polámaná, se táhnou blátem a síly ubývají. Být jako Oni, létat jako Oni!
Třetího dne slunce vysušilo bláto a Ten, který se snažil dostat ven, prudkým bolestivým trhnutím oderval křídla od země. Smutně na ně pohlédl. Byla oškubaná, špinavě bílá, se zbytky bláta na koncích napůl holých brk. Závistivě pomyslil na ladnou krásu růžových per Těch, co stáli vedle. Obrátil svoji pozornost k nohám. Protáhl je, zahýbal jimi, zdály být se silnější, mocnější. Všechny síly vložil do dalšího prudkého pohybu. Věc se rozskočila na dvě poloviny. Díval se na své nohy, ležely zčásti ve vodě a nevypadaly jako něco, co by ho mohlo unést… Upadl do bezesného spánku.
Čtvrtý den začal s chutí. Dnes se rozletí s Nimi. Neohrabaně, za pomoci křídel, která kupodivu už nebyla bezvládná ani celá pokroucená, se postavil. Nohy byly ještě slabé, ale stál! Dlouho ho neudržely, ale ten pocit ho opájel. Zítra.
Pátý den se postavil snad současně s otevřením očí. Plameňáci polekaně vzlétli. Pokusil se o totéž, ale nezmohl se na víc než na pár klopýtavých kroků, které skončily opět v blátě. Ještě jednou, a ještě, pár marných pokusů ho uvrhlo do zoufalství. Nikdy, nikdy to nedokážu… Usnul spánkem plným zmatených snů, lítal v nich vysoko, padal hluboko, běhal a skákal.
Ráno se cítil svěží a silný. A cítil něco, co… Těšil se. Měl radost. Postavil se a ucítil obrovský příliv energie. Zvědavě se rozhlížel kolem. A viděl něco, čeho si doposud nevšímal: široké pláně hlazené větrem, modrou oblohu a zčeřenou hladinu jezera a v dálce stromy a vrcholky hor. Obrovský prostor, nekonečně cest, nekonečně možností. Cítil sílu v nohou, ale nevěděl, co s ní. Vnímal energii v celém těle, byl plný netrpělivosti a odvahy a strachu z neznámého a zvědavosti a chuti všechno poznat a vidět a zažít. Stál a v nohách mu hrálo. Procházel se po břehu, protahoval si krk, otáčel hlavou do všech stran, načechrával si svá pera. Zkoumavě si prohlížel své tělo. A zesmutněl. Nedivil se Jim, že se drželi opodál, že ustoupili, jakmile se k Nim přiblížil. Barva jeho per se podobala písku, nohy postrádaly Jejich eleganci. Nikdy s Nimi nepoletí. Nikdy ho nepřijmou mezi sebe. V noci se mu zdál sen: procházel krajinou, kde žilo mnoho rozmanitých bytostí. Některé měly dvě nohy a křídla jako on i Oni, ale jejich nohy byly krátké, létali a hnízdili na stromech. Jiní neměli žádná křídla, ale zato dvojnásob nohou, běhali po zemi, lezli po stromech, schovávali se do děr, další se plazili bez nohou i křídel, někteří se pohybovali ve vodě a na souši umírali. Všichni plnou měrou užívali toho, čeho se jim dostalo, byli, kým byli, a pranic se nestarali o ostatní.
Když se probudil, věděl. Věděl, že v jeho klenutém hrudním koši bije mohutné srdce. Věděl, že jeho křídla jsou krátká, ale jeho nohy dlouhé, silné a svalnaté. Věděl, že létat není jedinou možností jak být volný a svobodný. Věděl, že je svými vlastnostmi předurčen k překonávání překážek, že jeho předností je vytrvalost a síla, že jeho disciplinou je běh na dlouhou trať. Věděl, kým je. Tím, který se probudil.
Pštros se s úsměvem a posledními zbytky lítosti ohlédl za křehkou krásou plameňáků a vykročil.