Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala. Dávný kamarád, který se před léty ztratil někde ve světě. A teď nenadálá služební cesta do Brna. Našel mě poměrně lehce, na rozdíl od něho jsem se přestěhovala jen o dům dál. Domluvili jsme se na pátek. Dopoledne má jednání, odpoledne odjíždí, staví se kolem dvanácté. Těšila jsem se. A sotva jsem se v pátek ráno probudila, uvědomila jsem si, že vlastně přijede v poledne a začala jsem, jak jinak, přemýšlet, co uvařím. Něco dobrého, rychlého, dopoledne jsem tím strávit rozhodně nehodlala. Salát. Hromada čínského zelí, mrkev, okurka, kozí sýr, olivy, … na stole ochutit a je vymalováno. Ve dvanáct sms, že je mu líto, že v jednu. V jednu sms, že už budou končit, takže kolem druhé.
Byli jsme oba rádi, že se vidíme, ten salát mi přišel v tu chvíli jaksi zbytečný, ale přece jen jsem nabídla. Tvářil se poněkud překvapeně, ale pak že jo, že si dá, oběd opravdu nestihl. Dvě hodinky uběhly jako voda, jako by nebylo těch uplynulých třiceti let, a já nabídla kávu. V očích měl zas ten zvláštní pohled.
„A tobě se chce ji vařit?“
No, to zrovna nechtělo, ale co to s tím má co dělat?
„No, ale… to,“ koktala jsem. „Já jen jestli by sis dal kávu?“
„A tobě se teď chce vařit kávu??“
„Vlastně nechce. Ani na ni nemám chuť, ale přesto…“
„A proč bys to teda dělala? Jsi přece suverénní žena, ne?“
V duchu jsem zůstala s otevřenou pusou.
Nějak jsem se nechytala. Nepřijel náhodou z Marsu?
Když odjel, šla jsem to rozchodit do polí se psem. Suverénní žena.Nezávislá žena, hm. Leda houby. Pravidla, představy – jak bych se měla chovat, jak by se měla chovat správná hostitelka. Spokojenost druhých – co kdyby měl na tu kávu chuť? No a co? Tak by měl. Nejspíš na ní není závislý. A taky by si případně mohl říct, ne? A co by si řekl, že jsem mu ani nenabídla kávu? Uf! To všechno tam zřejmě v pozadí bylo, ale především to byla naprosto automatická věta. Řeknete si možná, o čem to tady píšu, taková hloupost, káva. A navíc jsem se chovala slušně. A správně. Jako správná hostitelka. Do háje! Ale mně se fakt nechtělo, mnohem radši jsem si ještě těch pár minut povídala. Tady nejde o kávu, tady jde o princip! To jsem ho po těch letech potkala proto, abych si uvědomila, jak v tom pořád jedu? To ale přece vím… Možná to bylo o tom, abych si prostě zase něco uvědomila. A úžasný je, že mně to vlastně došlo docela rychle. A navíc se tahle historka hodí – v pondělí večer budu povídat právě na tohle téma – pravidla, která nás svazují.
Vzpomínám si v té souvislosti, jak jsme si jednou s maminkou povídaly o stařence, mé prababičce, její babičce. Zemřela v plném zdraví ve věku nedožitých dvaadevadesáti let. Teda, dostala prvně v životě takovou menší chřipku a po týdnu, v jehož průběhu se se všemi rozloučila, to tady zabalila. No a maminka vzpomínala na pohřeb stařečka, tedy pradědečka. Smuteční hosté po návratu ze hřbitova seděli u stolů prostřených ve „forhózu“ (jestli nevíte, co to je, tak z němčiny „vorhaus-předdomí“, ve skutečnosti u stařenky průjezd za vraty) a stařenka se najednou zvedla, vzala metlu a šla zametat před dům. Maminka, které bylo tehdy snad dvacet, říkala, že se užuž zvedala, že pro ni dojde, to přece nejde odejít si, když jsou tam hosté, to se nesluší, a potom, sotva stařečka uložili do hrobu, ona se zvedne a jde si zametat… A starý (a moudrý) strýc ji zadržel se slovy:
„Jen ji nech, Květuško, ona dobře ví, co je pro ni nejlepší.“
Kdybych tak já věděla (a dělala!), co je pro mne nejlepší!